Životopisy
O Janu Žambochovi
Jak už to bývá, narodil se mamince a tatínkovi. Bylo to někdy kolem roku 1975 ve Valašském Meziříčí. Když byl ještě hodně malý, chtěl být popelářem (ach to nádherné oranžové auto), kosmonautem (aby taky namluvil tu černou desku jako Gagarin), presidentem (protože, ten když mluvil v televizi, babička s dědou byli úplně potichu) a entomologem (aby pomohl dědovi vyhrát nad mravenci na zahradě). Jak šel čas, postupně zapomínal na mravence Gagarina i na popeláře Husáka. Proplul od školky až k maturitě na lesnické škole a během této plavby se změnil režim, demokracie mu vzala jasně viditelného nepřítele a dala stovky dalších téměř neviditelných.
Ovšem daleko dřív, snad někdy koncem osmé třídy ZŠ se objevil táta, který se s maminkou rozkamarádil když mu byly čtyři a vzal ho na výlet. Vzpomínka na to, jak mu otec dal poprvé do ruky starou ruskou kytaru, co se tehdy dala sehnat za dvě stovky a naučil ho cigánské géčko mu už nikdy z hlavy nevymizela. A už vůbec nezapomenul na tátova jemná upozornění, na existenci Kryla, Merty a Hutky. Tehdy to asi začalo. Kudy chodil tudy hrál. Dospívající kluk s kytarou je příjemná kombinace. Dívky to měly tehdy rády. Jeho prvním veřejným vystoupením se staly Divoké koně od Jaromíra Nohavici. Jan Žamboch tuto píseň hrál snad třikrát rychleji a vybrnkával pouze palcem. Před celou třídou 8.C v hodině přírodopisu. Byly to rozhodně nejdivočejší koně s jakými se kdy setkal. Potil se, třásl a řehtal. Pardon, zpíval. Byl v takovém transu, že si ani nevšímal, jak z jeho přetíženého a rozmazaného palce cáká po kytaře krev. Ovšem, třídě se ten trysk samozřejmě líbil a soudružka učitelka ho pochválila. Občas si dnes vzpomene na soudružku učitelku i na své přátele ze školních let. Ví přesně, který z nich ho naučil D moll a který A sus 4. Vzpomíná na oblíbenou třídní píseň: " Když palmy tě zmámí a legie zavolá, nedej se zmást kouzlem romantiky" a na palci si hladí jizvu.
Do jeho života vstoupil valašský všeuměl František Segrado a půjčil mu na dva roky svou nejmilejší kytaru. Co bychom byli bez těch správných okamžiků a správných lidí okolo sebe? U Segradů v sedmém patře vsetínského paneláku se tehdy děly věci. Přespávali Mišíci, Mertové a paní Voňková. Zněla fujara i výstřely z brokovnice. Jeho rodiče se tam pravidelně ztráceli. On jim záviděl a občas je tam chodil hledat.
Díky velmi kladnému a vřelému vztahu k přírodě prošel pak dřevorubeckým učilištěm v Bílé, naučil se tam porážet stromy a jezdit s lakatošem. Nosil dlouhé vlasy po ramena a odhodil brýle. Začal mít rád Nedvědy, Žalmana a Kameloty. Na učilišti bylo spoustu času. Stromy padaly a písně zněly. Někdy kolem roku 1992 napsal svou první píseň. Bylo to vlastně z hecu. Jeho spolubydlící na internátě se dušoval, že klidně napíše za půl hodiny písničku. Po Nedvědím způsobu. Jan Žamboch nevěřil. Psaní textů mu doposud připadalo svaté. Jaký však byl jeho úžas, když si přečetl za půl hodiny přítelův text. Bylo tam něco jako: "To jen kámen ještě trochu hřeje, to vod vohýnku, že vařil sis z jehličí čaj." A byl konec s aureolou svatosti kolem Nedvědích zpěvníků. "Tak tohle dovedu taky", řeklo jeho druhé soutěživé já. Ovšem psát píseň je trochu jako dělat probírku ve smrkové tyčovině. Každý druhý smrk ven. Podařilo se mu tehdy napsat velmi smutnou až depresivní píseň o hledání lásky, vlacích, nádražích a rukavici. A možná, možná že mu tahle písnička pomohla k první lásce. To je však pouhá spekulace.
Po velmi bolestivém pasování na dřevorubce (o kterém by bystrý čtenář - pátrač jistě nalezl záznamy v soudních análech, ehm, no co vám budu povídat, na kriminálce se tehdy fotily prdele) v roce 1993 sykl, nasedl na vlak a absolvoval zdárně lesnickou školu ve Šluknově. Cesty vlakem trvaly 12 hodin. Repertoár se tedy nutně začal rozšiřovat o písně Karla Plíhala a Jaromíra Nohavici. Jak nádherně se tenkrát dívkám ve vlaku hrávalo! V průběhu studií poznal svou pravou a nefalšovanou vílu, se kterou žije dodnes. Začínali spolu zpívat písně Nezmarů a Nerezu. Hráli spolu ve folkové kapele The Poštolka. Šluknovský výběžek je zvláštní kraj. Voní to tam pískovcem a mluví českoněmecky. Rád vzpomíná na vůni vychovatelny, ve které byly schovány staré gramodesky. Tam se uskutečňovaly výpravy do zemí AG Flek a Vlasta Redl.
Po maturitě zase nasedl na vlak a ten ho tentokrát odvezl do Prahy. Své dvacáté narozeniny oslavil službou v kasárnách v Dejvické. Usínal na vojenské dvoupatrovce a díval se z okna, jak v zahradě hotelu Internacionál vyhrává nějaký bigband nádherné jazzůvky. Ukončení přijímače oslavil s přítelem Karlem bouchnutím šampusu na Karlově mostě. V Praze byla nádherná svobodná vojna. Začal hrát v kapele ZLOM (dnešní Zlomvaz). Potkal spoustu zajímavých lidí. Kapela ZLOM se jeví s odstupem času jako místo, kterým projde skoro stovka pražských muzikantů. Přesný výčet lidí zná snad jen kapelnice ZLOMU Lucka Minaříková. Hezky se mu hrálo. Tehdy asi začal poprvé hledat vlastní písně. Mlhavé, pocitové, se spoustou akordů. Mládí nevybouřené? Rok byla velmi krátká doba. A tak zase nastoupil na vlak, předtím ale střelil do Vltavy svůj vítězný špunt, a nechal se dovézt domů.
Od roku 1996 do roku 2002 se postupně stával mužem své ženy Stáni a nechal se pohltit pracovním procesem. Občas se objevil na pódiu Orlovského špagátu (asi dvakrát) vyhrál ho a zase kdesi zmizel. Snažil se najít k sobě pár muzikantů a něco podniknout, leč Vsetín ho neznal. Byl vykořeněný dřevorubec. Psal v zoufalství různé inzeráty a na jeden z nich se mu ozvala valmezačka Lucie Redlová. Chvíli zkoušeli, smáli se, lezli na nervy rodině a jezevčíkům a pak to nějak vyšumělo. Asi nebyla ta správná doba. Jeho Stanislava odcestovala téměř na dva roky do Německa. To byly temné a smutné časy. Písním se moc z hlavy na papír nechtělo. A pak se to stalo. Stáňa se mu vrátila. A v únoru roku 2002 ho konečně někdo pořádně nakopl a poslal ho i se svou milou hrát pro lidičky vlastní písničky. Někdo potřebuje tvůrčí přetlak, nepřítele na Hradě. A někdo kopanec. Písničkářem z nakopnutí. Jak prozaické. Doba se mění. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.
Vsetín, 15.6.2003
Životopisná data - Stanislava Brahová
- Malá čuradejnice
- Svět z houpačky
- Čarování aneb vše souvisí se vším
- Křížem krážem
Malá čuradejnice
Nemohu říci, že vše začalo jednoho krásného dne, neboť:
bylo tomu 20 minut po půlnoci
druhého dne v červenci - matrika zapsala rok 1974
a protože byla tma tmoucí, venku řádila vichřice, vůbec se mi tu
nelíbilo. Dala jsem na první dojem, otevřela pusu a prý ji po celý
následující čas kojení, asi jeden a půl roku, nezavřela.
V dětství jsem si vysloužila rodičovskou přezdívku "čuradějnice". Ne, nepřepsala jsem se v písmenku! Totiž, jak dítko putovalo mezi rodiči, předávaly se s ním i základní informace typu : čůrá - den - i - více. A po několika použití jediného charakteristického sloganu, tak vznikla osobitá přezdívka.
S přibývajícími léty, přibývala i další přízviska. Malovaná deka, mamka, cynik, myška, cink. Každé z nich má však celostránkovou historii a já vám píšu jen ve zkratce.
Svět z houpačky
Každý jsme obklopen "tou svou smečkou". U mne to byli rodičové Stáňa s Oldou, ale i babička Jiřinka a ostatní babičky, dědové, strýcové a tety. Ti všichni, což bylo pro mne nejkrásnější, se uměli smát. Nebo zazpívat písničku. Někteří pak, jako děda z Ústí nad Labem, b á j e č n ě, a kéž byste to slyšeli i vy, vyprávěli pohádky a předčítali o prázdninách dobrodružné knížky Karla Maye.
Právě tak jak se houpete na houpačce, přicházejí různé hudební impulsy. Inu, posuďte sami:
Mamča Stáňa: předehrávala mi, určitě i v těhotenství, na klavír etudy od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka i těžké kusy od Bacha. Později jsem směla otáčet listy partitur.
Taťka Olda: začal z opačného konce. Jeho oblíbenou byla: "Vlaštovky se před kasárnou daly do křiku"
Babička Jiřinka: "Měsíčku, na nebi hlubokém" a "Poplujem spolu tam dolů tou peřejí"
Děda vypravěč: "Točte se pardálové"
Brácha Peťa: vlastní úprava večerníčkové tématiky: "Já jsem Uzlík a já Mazlík"
Protože jsem ale vše badatelsky propojovala, řekla maminka historické slůvko: "Dost!" Začaly jsme spolu. Intonace na jednoduchých písničkách "Ztratila Lucinka bačkorku", kánon při "Vyletěla holubička". A přitom jsme věšely prádlo, umývaly nádobí a tak všelico.
Čím jsem odkojena? Přirozeně poctivým mateřským mlékem! A dlouho. Hudebně?
Krom zmíněných vlivů "ve vlastní tlupě", byly k mání magnetofonové kotouče a gramofonové desky s písničkami:
- Kučerovců, Begees, americké country, Abby, Beatles, Lenky Filipové, Marie Rottrové, Mariky Gombitové, Josefa Laufra.
- + vyprávění O Modroočkovi od Vlastimila Brodského - v úvodu vás pohladí tóny příčné flétny.
Kde jsem hudebně neuspěla? Českolipská kapela The Cactus (repertoár převážně tvorba Pink Floydů) a LŠU v České Lípě - obor příčná flétna. Vše přišlo v době, kdy jsem nejraději chodila do "staré party " dramatického kroužku, s vedením paní učitelky Heleny Janouškové a touha po divadelnictví ve mě zaháněla všechny ostatní zájmy do kouta. Obvzláště flétna klečela na hrachu.
Kde jsem působila? Šluknovský dívčí sbor a folková skupina "Nic moc", Českolipský komorní sbor, vsetínský sbor Valašských učitelek.
První hudební průšvih? Malinké dětské pianko jako dárek, jsem totálně vykuchala s přesvědčením: "Harfa, to tu ještě nebylo!"
První hudební vítězství? Ježíšek mi v roce 1987 podstrojil po dvou letech snění, akustickou kytaru!
A koho jsem, k muzicírování po mém, slaňovala? Bylo to během studijního pobytu v Německu v Brockeloh. Domorodá folková kapela Amano. Vytvořili mi pro dvě české písničky hudební podhoubí. (I zpěvačka pani Pavlína Jíšová by nevěřila vlastním uším).
Čarování aneb vše souvisí se vším
Každý z vás, jsem o tom skálopevně přesvědčena, umí čarovat. Vysvětlete si to ale jak chcete sami. Po období dětských lásek jsem zašeptala do zvlášť čarovné noci, a to poznáte už po vůni, čarovnou formulku a stalo se to.
Přišel čarovný rok 1993. Přinesl mi po telefonních uzlech zprávu, že tam a tam je nová parta nadšenců s kytarami, kteří hledají zpěvačku. Svět se se mnou zatočil, a nejen že jsem se ocitla ve folkovém uskupení The Poštolka, ale navíc mi rok 1993 přinesl nefalšované mužské srdíčko mého Jana až do dnešních dnů.
Křížem krážem
Pro ty z vás, lačnících po faktech více než po pocitech nabízím shrnutí letem světem. Narozena v Ústí n.L., mateřská školka, základní škola v Č. Lípě, SOU zemědělské ve Šluknově, SŠ zemědělská v Č. Lípě, Au-pair v Německu, trvalý pobyt Vsetín. Dovolená v Maďarsku, Rumunsku, Norsku.
Jako správná čuradejnice mám oprávnění řídit větší zástupce fauny. Zběsilé jalovice, zdivočelé poníky a ochočené koníky. Dále se pak těmi menšími hodlám nadále obklopovat. Plyšovými čumáčky pejsáčků a číč apd.
Vsetín, 15.6.2003