Blues o věžích a lidech

hudba a text: Jan Žamboch

 

Zelenou barvou mědi prohlížíš si Vsetín

V paměti mnohé z ohňů, očí v tvářích kopců

Jak tížil říjen v roce devětašedesátém

Proč pohnout rafijemi zpátky nechce se ti

Ó věži zámecká ten popel není smytý

Ukaž co viděly tvé pukliny, tvé nýty

Térovou bránou z níž se člověk nenavrací

Bohumil Peroutka se chystá k emigraci

Odchází ze země jíž vládnou lidé choří

Dívám se s tebou dolů a na nádvoří hoří

Dívám se nahoru a v nebi ani škvíra

Z dopisu Bohumila hrdlo se mi svírá

Byly to divné roky, snad chyběla mu víra

Zdá se to dávno, dávno netlačí nás k zemi

A stejně v ramenou ta tíž

 

Jihlavským hradbám vládneš bílou po staletí

Nazpaměť kroky lidí, co skrz tvá ústa projdou

Vzpomínáš první ráno dvatisícedevět

Jak zní to za svítání když z těla duše letí

Ó Bráno Matky Boží ten výkřik není starý

Pověz co slyšely tvé kameny, tvé spáry

Ztracená cesta končí vykřičníkem z lana

To Jiří Simon právě píše slova slaná

Když práv se nedovolá do prázdnoty vkročí

Zhasnutým Cityparkem bloudí jeho oči

Ó Jiří, Jiří co si s tvou obětí počít

Kdo o své bojoval ať tvoje činy soudí

Korytem z Číny stejně česká řeka proudí

Jsme čím dál svobodnější, už máme skoro všechno

A stejně v ramenou ta tíž

 

Dvě věže promlouvaly ke mně o dvou mužích

Já byl jak přikovaný k jejich chladným zdem

Jaká to síla žene živé na břeh druhý

Že někdy vzdoru plní do temnoty jdem

Ne nejste v zapomnění Bohumile, Jiří

Jsme plní života a krev nám v žilách víří

Však někdy blízko srdce loví netopýři

Posílám dál váš příběh ať nás k sobě spojí   

Ať snesem v ramenou tu tíž