04.12.2006 v 20:09, Kytarové techniky II - Honza
Tommy Emmanuel – 17.11.2006 v Akropoli v Praze (www.tommyemmanuel.com)
Naplnil jsem auto kytaristickou náplní ve složení začátečník, dva šikovní pokročilí a já a vydali se cestovat do Pražule na koncert toho kytarového kouzelníka. Z jeho vystoupení si pamatuji samá pozitiva a superlativy. Pokusím se útržkovitě a chaoticky pár vzpomínek napsat. Tommy byl energický, na podium skoro přiběhl, usměvavý, celý koncert odehrál vestoje. Díval jsem se mu na prsty a k mému naprostému zděšení to vypadalo, že neměl nehty. A sakra, je konec s výmluvou: „Nemůžu to pořádně zahrát, zlomil jsem si nehet“ Byl jsem sice dost daleko od něj, ale buďto měl jen kraťoučké nehtíky, nebo nic. Hrál buďto palcovým trsátkem plus ostatní prsty mimo malíček, nebo trsátkem mezi palcem a ukazováčkem a ostatními prsty mimo malíček. Nejmenším prstem pravé ruky se, aspoň se mi zdálo, opíral o kytarovou desku a fixoval ruku, která dělala prsty strašné věci. Rychlé běhy a totálně hlasité pasáže střídaly citlivé a melodické vyhrávky, zkrátka pastva pro uši i oči. Díval jsem se během koncertu kolem sebe a někteří lidé měli „otevřené huby“ a to opravdu nelžu. Pro jistotu jsem si pak, co pět minut, kontroloval tu svou. Vždycky když jsem si naivně myslel, že mne už Tommy nemůže ničím překvapit, vytáhl něco dalšího a já byl zase v háji a řval s ostatními lidmi v sále nadšením jako pominutý. Asi největším zážitkem byla skladba, ve které bubnoval sviňsky složitý rytmus, nejspíše něco z Afriky a když už to bylo naprosto šíleně rychlé, přitom krásné a přesné, vytáhl odněkud drátěnou štětku na bicí a začal kytaru mlátit po strunách, po lubech i po ozvučné desce, no a když už to bylo zase naprosto skvělé, začal se zarputilým výrazem trestajícího třískat střídavě i do mikrofonu na stojanu a do kytary a přitom levou rukou hrál něco nepochopitelného, leč sviňsky efektního na hmatníku a tím tu dech beroucí show hezky podtrhoval. Nebo, jak dokázal využít a kontrolovat vazbu! To se u nás na folkových pódiích obvykle dělá jen náhodně a hlavně velmi nekontrolovaně, ba možná, až bych řekl nechtěně. Jemu zněla vazba jako ta dutá termití tyč, co na ní hraje každé australánče, až se mu dují škřaně. Cestou domů jsme rozebírali a hádali se o tom, jak má asi snímané kytary. V každém ozvučném otvoru u tří kytar australské značky Maton měl takový černý kryt, asi aby to moc nevazbilo. Kdo ví. Holt, měli veliké štěstí všichni ti, kteří tam byli a viděli a slyšeli to všechno. Pro ty, kteří jsou smutní že viděli a slyšeli prd, věším sem ještě jedno video, na kterém Tommy Emmanuel ukazuje něco ze svého štětkového stylu a já si přeji, aby díky tomu vzrostla spotřeba štětek v Čechách…:-)
Kaki King - folkpunková královna akustické kytary (www.kakiking.com)
Díky příteli Hyenikovi jsem narazil v mělké, leč nekonečné vodě internetového brouzdaliště na velmi šikovnou kytaristku, shodou okolností původem také z Austrálie. Dočetl jsem se, že žije nyní v New Yorku a v amerických časopisech, které se zabývají akustickou kytarou a hudebníky, kteří jsou s ní spjati, je mezi prvními padesáti. No nevím, mě stačí podívat se a poslechnout si a hned je mi jasné, že hraním po stanicích metra trávila veškerý svůj čas v Americe. A hned je mi líto, že u nás na Vsetíně metro nemáme. Na pravé ruce má Kaki velmi dlouhé nehty a vypadá to, že je taky dokáže patřičně využít. Modrý Ovation vypadá velmi chutně a na něco takového bych si rád někdy zahrál. Z hraní je cítit ženskost, nebo se mi to jen zdá? Bylo by hezké, kdyby se někdy tahle dívka potkala na podiu s naší virtuózní kytaristkou Dagmar Andrtovou Voňkovou a našel li by se pořadatel, který by sem k nám Kaki dostal, svatosvatě slibuji, i když se to nemá, že přijedu! Takže M-klub ValMez? Kdy? :-) Kaki King je další důkaz toho, že i holky můžou válet na kytaru a myslím si, že by se u nás nějaká sličná mladá atraktivní mlátička do kytary brzy stala slavnou. Mimochodem, podívejte se na její stránky, stojí to zato.
Kaki King – Playing With Pink Noise
Rodrigo y Gabriela – flamencofolkové duo aneb abanicové pokušení (www.rodgab.com)
A je to tu, muselo se to dříve, nebo později stát a v žamboším kytarovém šuplíku se muselo objevit něco z flamenca. Nebude to zatím flamenco čisté, tak jak ho hrají ve Španělsku, ale spíše něco flamencem opojně vonící, tedy hudba mladé mexické kytarové dvojky Rodriga a Gabriely. Na tomhle duu mne fascinuje především Gabriela a její úchvatně hraný doprovod. Ne že by Rodrigo v sólové hře nějak zaostával, ale připadá mi, že úspěch této dvojice stojí hlavně na mléčněčokoládové krásce Gabriele a tak se jí, tedy její hře, trošku pověnuji. Věřím tomu, že každý, kdo shlédne následující videa a trošku na kytaru hraje, zatouží se něco takového naučit. Já to zkoušel asi půl roku a výsledky se dostavily, naučil jsem se techniku zvanou „abanico“ a Gabriela mi v tom velmi pomohla. Jde o zvláštní kytarovou techniku, kdy palec hraje nejdříve dolů, pak přijde úder dvěma prsty – prostředníčkem a prsteníčkem taky dolů a nakonec palcem zase nahoru, přičemž se to celé děje velmi rychle, v rytmu a pohyb - trojúder prstů nevychází z dlaně, ale spíše z kroutivého, jakoby vřetenovitého pohybu ruky v lokti. Trvalo mi asi měsíc, než mi někdy při půlnoci zaznělo mé první vlastní Abanico do ouška a měl jsem z toho obrovskou radost. Je to, jako když se vám doma, ve vlastním bytě, objeví po měsíci hledání a zkoumání známých stěn nové dveře a vy je s úžasem a přitom nesmírně chtivě, trošku pootevřete. Gabriela to zvládá levou zadní, nehne u toho brvou, její pravá ruka se rozmazává ve sledu působivých doprovodných ekvilibristik a je nádherně rytmická. Řekl bych, nejrytmičtější dívka kytaristka co jsem kdy slyšel hrát. Tak se do toho pustíme ne? Není to zase až tak těžké, když jsem to zvládl já, půjde to i vám.
Rodrigo y Gabriela – Diablo Rojo
Rodrigo y Gabriela – Guitar Tips aneb jak na abanico !!!
A ještě jeden „hrůzný kytarový mlátič“ aneb, drátěné abanico na kytaru s kovovými strunami
Dominic Frasca – desetistrunná záležitost (www.dominicfrasca.com)
Člověk by se mohl domnívat, že se akustická kytara ve své podstatě poslední dobou dál nevyvíjí, tělo, krk, menzura, žebrování atd. je skoro furt to samé, a že mnoho nového vzniklo spíše v systémech snímání zvuku který akustická kytara produkuje, než v její konstrukci. Díky snaze zesílit co nejvěrněji ten sladký šestistrunný orchestr a zachovat přirozenou barvu tónu akustického nástroje. O to příjemnější je procitnutí při seznámení s hudbou Dominica Frasca, který hraje na kytaru desetistrunnou, navíc různými styly a způsoby. Tento muzikant je držitelem prestižního ocenění časopisu Guitar Player – Guitar Player Hero 2005 a jeho koncerty jsou jistě zážitkem. On sám je původem rocker (dá li se to tak napsat), který začal studovat klasickou kytaru poměrně pozdě a přijde mi, že díky pozdnímu příchodu do „hodin nauky o držení nástroje“ jeho novátorství nikdo nepřistřihl křidýlka. Ale je to jen můj dojem, nikterak nesnižuji „zedničinu“ učitelů kytar na LŠU. Omrkněte si sličnou desetistrunku Dominica Frasca a vydejte se nenápadnými dotazy ohledvá desetistrunné kytary dráždit své oblíbené prodejce v hudebninách, budou jistě rádi.
Dominic Frasca – Impossible guitar
Michael Hedges a další… – což takhle dát si harp guitar… (www.nomadland.com)
Tak tohle je panečku nástroj, s tímhle kdyby přišel někdo k táborovému ohni, nejspíš by někteří ortodoxní trampové začali pronášet obranná zaříkání proti uřknutí. Nevím o nikom v naší zemičce, který by něco takového vlastnil a ještě ke všemu na to dokonce hrál po klubech a amfitheatrech. Američan Michael Hedges používal při hraní mimo jiné techniku hammeringu, tappingu, byl kromě kytaristy také příčným flétňákem a čelistníkem, zkrátka multiinstrumentalistou. Všiml si ho při jeho koncertu v nějakém klubu William Ackerman, další velmi schopný muzikant, producent a kdo ví co ještě všechno no a pak už to jelo. Michael hrál na hodně zajímavé nástroje, ovlivnil spoustu kytaristů a zemřel v roce 1997 při autonehodě. O rok později bylo jeho album Oracle oceněno jako nejlepší New Age album cenou Grammy. I zaposlouchejme se do zajímavého hraní na zajímavý nástroj a buďme rádi, že nemusíme ladit více než obvyklých šest strun. Jak se znám, v případě vystupování s takovou…ehm…kytarou, by se žamboší shows skládaly především z ladění, dolaďování a přelaďování tohoto přestruněného nástroje z jiné planety. Ale netvrdím, že si ho jednou nepořídím, jen co mi dorostou ještě jedny ruce… Pro všechny nadšené harpguitarové chobotnice, zde je ta pravá stránka pro vás: www.harpguitars.net
Michael Hedges – Harp Guitar – Because it’s there and Silent anticipations
Eric Loy – Harp Guitar – Silent night
Bob Brozman - slide kytarový mág (www.bobbrozman.com)
Kdysi dávno jsem při půlnoci zhlédl nějaký záznam z Dobrofestu Trnava, nevím sice který to byl rok ovšem moc dobře si vzpomínám, jak jsem si sedl na prdel z vystoupení Boba Brozmana. Bylo to jako zjevení, ten člověk se smál, pěstí třískal do kovové kytary, hulákal jako na lesy a hrál neuvěřitelné věci. Teprve později jsem se dozvěděl ,že ten showman, muzikolog, neúnavný cestovatel po celém světě patří mezi nejlepší a nejuznávanější kytaristy světa. Hraní na takový nástroj využívá kromě slide prstýnku na levé ruce i prstýnků na prstech pravé ruky a není mi vůbec jasné, jak může Bob hrát s něčím takovým tak závratně rychlá tremola, rasguea a kdo ví co ještě. Ó, jak nádherně to zní, když hraje Bob Brozman na dobro blues. Jako by byl ten nástroj pro blues stvořen! I když, blues by se mělo hrát spíše na zlo ne? No nevím, každopádně slyšet a vědět o Bobu Brozmanovi by měl každý kytarista, neb se bez těchto znalostí strašně špatně hraje. Fakt, nekecám. Je to něco jak s neznalostí Tommyho Emmanuela. Taky se bez něj a jeho hudby nedá žít…, natož hrát na kytaru.
Nuno Bettencourt - vzpomínáte na Extreme? (www.nuno-bettencourt.com)
Kdo by neznal tu krásnou, prý rockovou, já si myslím, že folkovou, baladu od skvělé, hardrockové, dnes již neexistující skupiny Extreme. Nuno Bettencourt byl bezesporu hlavní postavou v kapele a je skvělým kytaristou, který kromě excelentního šílení na kytaru elektrickou, umí pořádně namlátit i kytaře akustické. Vypátral jsem o něm pár slov od publicisty Marka Kukly "Nuno Bettencourt má v prstech, v hlavě, v hrdle i za ušima. Dělá si co ho baví a každého, kdo dokáže poslouchat bez předsudků a opakovaně, o tom dokáže přesvědčit. A příště může vykročit zase jiným z několika zde načrtnutých směrů. Zatím je jisté, že se jeho sólový debut zařadil spolu s aktuálními počiny Queensryche, Reef a Shihad mezi nejlepší alba současného melodického rocku. A že jde mimo média? To je úplně jiný problém..." Marek Kukla, BANG 1997. Ano chůze mimo média, to je, řekl bych, výhradní specialita českých folkařů a důvody, kvůli kterým tomu tak je by stálo za to rozebrat v sólošuplíku, nicméně, asi se do toho nepustím, nerad si řežu větev, na které sedím. Milý Nuno, vítáme tě v klubu „Nehrají nás v médiích…“ Já vím, já vím, srovnání Nuna Bettencourta s folkovými kytaristy je nesmyslné, ale stejně trošku po zlepšení své kytarové hry pošilhávající. A tak se raději podívejme na skvělého Nuna, který to s akustikou umí, inspirujme se a začněme do toho řezat!
Nuno Bettencourt – Midnight Express
A co říci závěrem? Děkuji všem, kteří mi posílali tipy na různé šílence a kytarové borce, už teď by bylo na další dva šuplíky. Doufám, že vás ta skvělá podívaná bavila stejně jako mne, doufám, že jste se právě rozhodli hrát sedm hodin denně jako já (buhehe) a doufám, že se nenecháte nikým zviklat a odtrhnout od svých strunných milenek. Je to prostě moc příjemné, hrát na kytaru. Nikdo nás nevyruší od cvičení, nikdo nás nedonutí se nesoustředit na harmonie, flažolety, picking, stupnice a hlavně a především, na skvělé písně, kvůli kterým to všechno dává smysl. A že láska ke kytaře je „Neporazitelná bojovnice“ dokazuje následující a poslední video, kde bezejmenný muzikant v parku San Diega hraje na kytaru píseň Toma Pettyho. Přeji vám, ať je vaše láska k hraní stejně velká, jako ta jeho!