07.06.2008 v 17:03, Kytarové techniky III - Honza
Trace Bundy – jeden kapodastr je blbost (www.tracebundy.com)
Tip na pana Bundyho mi poslal kamarád Jim z Brna, snad se nebude zlobit, když ho zde ocituji: „Ahoj Honzo, nevím jestli jsi to viděl, ale tohle je absolutní prasárna. Nejen že tenhle chlapík hraje parádní tapping na podladěnou klofnu, nejen že ta skladba je opravdu krásná, ale on k ní používá tři! kapodastry a během skladby je střídá ... hotovo ...“ Nevím co bych dodal, sdílím Jimův úžas a štve mě, že jsem na to nepřišel sám. Našel jsem video, kde jich má pět. I vydal jsem se u nás na Vsetíně do hudebnin testovat kapodastry a žádný, se kterým by se dalo takhle rychle manipulovat tam nebyl ke koupi. Nebo že by to bylo rukama? Nu což, aspoň ušetřím. Už vidím úžas prodejců v hudebninách, jak je budeme mučit. Pět kapodastrů bych prosil, tady těch…ukážeme fotku Traceho… A máte na to doufám i originální kapodastrový kufřík, že ano…?
Carlos Vamos - sympaťák z ulic Amsterdamu (www.carlosvamos.com)
Není to sice akustická kytara, co dlachmí Carlos v pazourách na fotografii, nicméně tapping na akustice mu nedělá vůbec žádný problém, viz Vamosia. Do šupliku jsem si ho strčil hlavně kvůli tomu, že je mi nesmírně sympatický. No řekněte, kdo by si dovolil akuvrtačkou vrtnout do kytary? A kdyby jenom vrtnout. A ten meziplanetární systém co si vbudoval do elektriky je taky docela netradiční. Takže pájky, vrtačky do ruky přátelé a pojďme do toho! Já ale raději počkám s vynalézáním a vbudováváním věcí do svých kytar až na vaše první úspěchy. Nebo sebevraždy. Dočetl jsem se na jeho webu, že vyrazil na cesty na hraní po ulicích Evropy v krásném oranžovém sedmimetrovém Cadillacu z šedesátých let. Ne že bych nezáviděl. Navíc mne tahle myšlenka pojízdného písničkářského cirkusu už dlouho leží v hlavě. Možná se k tomu někdy odhodlám a dobudu náměstí, kupříkladu, třeba v Rožnově pod Radhoštěm.
Gypsy Guitar With Floyd Rose Tremolo by Carlos Vamos
Antoine Dufour - talent jak sviňa (www.myspace.com/antoinedufour)
Ne, to není Ivo Cicvárek, je to mladá hvězda akustické kytary z Kanady. První velikosti. Tady mi začaly dost velké problémy s okoukáváním a kradením fint. Oči to sice vidí, ale prsty mají obrnu. Hraje opravdu neuvěřitelně složité věci, technicky náročné, s absolutní lehkostí a samozřejmostí. Zde začínám mít pocit, že na světě není spravedlnost. Jemu se to hraje, podívá se na kytaru a vidí tóny. Já se podívám na kytaru a vidím škrábance. On zavře oči, a v duchu si vymyslí a zahraje novou skladbu. Já zavřu oči a vidím zas jen ty škrábance na kytaře a v duchu leda tak měním struny. Schválně si to někdy vyzkoušejte. Podívejte se na hmatník kytary, vyberte si strunu a pražec a nechte si rozeznít ten tón v hlavě, aniž byste si ho zahráli. No a pak si ho zahrejte. No a samozřejmě jste se trefili že? Vždyť říkám, nespravedlnost vládne světem…
Antoine Dufour - Four Hands Guitar
Antoine Dufour - Trilogie Acoustic Guitar
Andy McKee - akustický král YouTube (www.andymckee.com)
Tak tohle je můj oblíbenec. Je rovněž z Kanady a jeho videa na YouTube zhlédlo v době uveřejnění tohoto třetího kytarového šuplíku už neuvěřitelných 14 milionů lidí. Na Andym se mi moc líbí jeho percusivní hraní, ale především cit pro opravdu pěkné a poslouchatelné melodie. Hobloval jsem jeho desku s názvem Art of Motion do průsvitné dýhy. Dočetl jsem se, že ho inspiroval Michael Hedges. Je to na něm poznat, hraje i na harpguitar. Nevím jak je to možné, ale z jeho skladeb na mne nějak jde skromnost a pokora. U některých Mistrů v šuplících mám pocit, že se prostě předvádí vší silou. Nic proti tomu, však na to mají. Ale Andy na mě působí trošku jinak. Je to čístě subjektivní pocit, nebo to s Andym máte podobně jako já? Že by právě kvůli tomu těch 14 miliónů zhlédnutí Driftingu na YouTube? Snažil jsem se ho dostat na Prázdniny v Telči, ale nepovedlo se to. Letos hraje tuším nejblíže v Berlíně. Nepojedem?
Don Ross – umělé nehty a poďme na to! (http://www.gobyfish.com)
A do třetice všeho kanadského tu máme pana Dona Rosse, který mne svými videi pěkně inspiroval. Ještě to sice všechno neumím, hehe ale dvě technické finty jsem se naučil. Jednak takový ten flažoletový úder pravou rukou a taky mne obohatil o informaci, že se dá hrát v brýlích a vestoje. O první se pokouším, ke druhému se rozhoduji. Don je jedním z vícera kytarových umělců, kteří vydávají u kanadského vydavatelství CANdYRAT Records a začínám si myslet, že je o akustické kytaristy v Kanadě dobře postaráno. Jen se podívejte na web vydavatelství www.candyrat.com Budete tam ve velmi vybrané společnosti. Ještě ke skladbám, moc se mi líbí jeho Midnight March. Kolem čtyřicáté sekundy tam začne moc pěkný kráčivý rif, který se později hraje i ve flažoletech. Nijak složité, precizně rytmické a efektní. Pár hodin to sice zabere, ale opojná radost z krádeže rifu bude vaší odměnou! Jo, ještě ty jeho nehty... To je fakt skvělé, Tommy Emmanuel mě přesvědčil, že nehty nepotřebuju a Don Ross má drápy jako upejr. Díky Done, zase mám nad čím přemýšlet!
Don Ross - Michael, Michael, Michael
Raul Midón – funky se zavřenýma očima (www.raulmidon.com)
Ne, já opravdu nejsem naštvaný, že je tolik skvělých kytaristů, že to tak umí a že jim to tak jde. Prostě hodně hrajou, nepíšou písničky a nechodí do práce a mnoho dalších výmluv si pro svou neschopnost umím najít. V skrytu duše jsem si vždy říkal, jen si napište pořádný text, to taky zabere chvíli času, jen si zkuste u toho vašeho exhibování taky zpívat, uvidíme jak vás to pěkně zpomalí. Říkal jsem si, jo, hrajou dobře, ale nezpívají u toho. No a pak jsem si poslechl pana Midóna a byl sem v řiti. Černý nevidomý kytarista má feeling a groove a umí funky a ještě si k tomu prdí ságo. Něco podobného jsem zaznamenal snad jen u mistra zkratky Michala Knébla, který ve skladbě Červená Karkulka také hraje pusou na neviditelné žestě. (...tuším že na Lesní trombón a Roh) Ach Raule Raule, tos nemusel tohleto... Na co se teď budu sám sobě vymlouvat? Jak si budu zdůvodňovat svou lenost? No nic, ukaž jak to děláš...
Raul Midón - Slap Attack aneb jak na to...
Bireli Lagrene - zářivá hvězda Gypsy Jazzu (www.birelilagrene.com)
Posledním Mistrem třetího kytarového šuplete je Bireli Lagrene, naprostý přeborník z řad kytaristů, kteří se věnují disciplíně jež zove se Gypsy Swing, případně chcete-li po francúzsku Jazz Manouche. Spolu s dalšími kytaristy (Stochelo Rosenberg či Angelo Debarre) je Bireli opravdovým fenoménem. Na první skladbě Vienne Song je vidět, že se nejspíše s kytarou už narodil. Přelaďováním basového E imituje v průběhu gejzírů tónů kontrabas a diváci šílí. Ve druhé skladbě si přehazuje sólo a doprovod se Sylvainem Lucem a rozdíly v beglajtech jsou sviňsky slyšet. Já nevím, já ty rychlé běhy asi nechci umět, to by mi zabralo moc času. Konkrétně několik životů. Ale, rytmické cítění, hraní doprovodného swingujícího rytmu, z toho by se určitě dalo cosik vyzobnout. Když se pokusíte zahrát to, a pak si uděláte srovnání s Mistry, zjistíte, že to hrajete nějak blbě a nevíte proč. Našel jsem na YouTube moc pěknou školičku doprovodného hraní v tomto kytarovém odvětví. Sympatický učitel z Asie vás to všechno pěkně naučí a vše vám vysvětlí. Takže trsátka do ruky a Swing rulez!
Made in france – Bireli Lagrene and Sylvain Luc
There Will Never Be Another You – pánové Lagrene, Debarre a Rosenberg v triu
Tak a zde končí třetí díl kytarového šuplíku. Jsem moc rád, že jsem se k němu konečně dostal, pro samé cvičení a práci člověk nemá čas dělat kytarovou osvětu. Hehe, samozřejmě kecám, jen vlastní lenost, moje osobní lamie, mi brání v chrlení článků, písní, …ehm…hitů. Občas jí překonám a něco napíšu. A jsem moc rád, že si to sem tam někdo přečte a inspiruje ho to. Kvůli tomu to všechno dělám. Mějte se kytarově!
PS: Málem bych zapomněl na pana Hannese Coetzeeho a jeho čajovou lžičku. Tento pán mne naprosto dostal a rozložil na součástky. Lidská vynalézavost opravdu nezná žádné hranice. Škoda že se u toho nedá zpívat, jinak bych do toho taky šel…
