2011 - Luboš Stráník - ePortýr

Jsi považován za jednu z nejvýraznějších autorských osobností mladé generace folkařů, jak se vidíš ty?

Já ti nevím, zní to hezky, jedna z nejvýraznějších…. Ale když si uvědomím, jak málo píšu a jak málo hraju a kolik toho neumím. Stojím nohama na zemi, dost všechno flákám. Tuším, že mi byl svěřen dar, trošku vládnout slovem, písněmi, kytarou. Snažím se to nepromrhat, zároveň jsem ale strašně líný. Těžko o sobě psát. Cítím se být folkař, kterému se sem tam něco povede a který se snaží nezůstat stát na jednom místě. A to, že někoho dneska zajímá, co dělám, považuji za malý zázrak.

Já, tě považuji za velmi positivního, většinou se usmívajícího člověka, proto si myslím, že jsi životní optimista, pletu se?

Může být, jsem optimista, věřím v dobré konce zlých věcí, v to, že své démony udržím na uzdě. Netrpím depresemi, sem tam nějaká ta melancholie, ale vesměs jsem na světě rád. Zažil jsem hodně dobrého a snažím se zapomínat na to zlé. Baví mě radost. To ovšem neznamená, že nemám své tíhy a smutky. Snažím se je ale nést sám, je li možno. Nenakládat na druhé. Výjimku samozřejmě tvoří písničky. Ty trochu patosu, melancholie, agrese, smutku a bezvýchodnosti snesou. Aby to ale unesly i duše těch, co poslouchají naši muziku, vždy se snažím do písniček zaklít naději. Jsem totiž optimista. Zatím.

Co tě přivedlo k muzice a k tvorbě jako takové a hráls vždy jen folkovou (akustickou) muziku?

K muzice mě přivedl otec. Jezdil si pro mne jednou za čtrnáct dní, jezdili jsme vlakem do Rožnova pod Radhoštěm. Ve vlaku někdo hrál a asi na mě bylo vidět, že se mi to líbí. Když jsme přijeli k němu, dal mi do ruky kytaru a naučil pár prvních akordů. Myslím, že něco od Kryla. Byl jsem tehdy uhranut. Zamiloval jsem se. A pořád to trvá. Písničky jsem začal psát někdy v osmnácti, samozřejmě ohledvá lásky. Prošel jsem několika kapelami, a vždy to byla folková muzika, bez bicích a řvoucích kytar. To mne mělo potkat až později s příchodem Jury.

Na kolik hudebních nástrojů opravdu hraješ?

O hraní je možno mluvit asi jen v případě kytary. Ostatní nástroje mne zajímají, především piano, ale spíš ho vždycky jen tak pohladím, když jdu kolem a šeptám mu do kláves: Dočkáš se…

Jezdils někdy na vandry?

Jezdil. Prošel jsem si na Vsetíně oddílem, kde mne naučili nezemřít v divočině a poté jsem s přáteli jezdil, někdy i sám. Ale muzika si dnes bere všechen můj volný čas, takže na vandrování ho už moc nezbývá. Profesně jsem lesník, dříve jsem byl v lese stále. Ale děkuji ti za tuhle otázku. Na jaře se Staňkou někam vyrazíme.

Jsi hudebně vzděláný? Myslíš si, že by měl být muzikant, potažmo autor hudebně vzdělaný?

Neprošel jsem si žádnou LŠU natož konzervatoří, takže oficiální hudební vzdělání mi chybí. Je trápení dohánět všechno takhle pozdě, neleze to do hlavy, bolí to, člověku se nechce, raději by hrál. Je mi líto, že mne osud nezavedl někam, kde by mi základy vtloukli do hlavy a přitom mi nauku neznechutili. Tak pomalu sem tam odkrývám hudební zákonitosti, objevuji objevené a nechávám se překvapovat. Dovzdělávám se průběžně. Netvrdím, že je hudební vzdělání nutné, netvrdím, že není. Dá se být skvěle vzdělaným interpretem bez jediné noty invence, jakož i analfabetem a přitom autorem písní, které s člověkem pohnou. Ovšem bez znalosti teorie symfonii nikdo nesloží.

Kdy k tobě příchází můzy, u některých autorů to je v období klidu, někdo píše vyloženě pod tlakem, jak to máš ty? Prostě jak u tebe dochází k porodu písničky a jak plodným autorem se cítíš být?

Múza, slétne z nebe, sedne mi na rameno a šeptá sladce, až jde hlava kolem. Největší múzou je mi ale kytara, od ní se vše vine. Písničky dělám tou složitější cestou. Nejdřív mám hudbu, kompletní formu, rytmus a melodii včetně délky tónů. Potom začne písnička svou náladou volat po tématu. Někdy volá a volá. A prd. Mám takových písní, co se nedovolaly poměrně dosti. Když je téma na světě, je to už jen zedničina. Hodně pracná, ale radostná práce. Píšu tak tři, čtyři do roka. Dělám si tím radost.

Upřednostňuješ spíš autorskou tvorbu, či převzatou? Nabízí se hned podotázka, zda je někdo z české, potažmo slovenské hudební scény, tvým vzorem, nebo koukáš spíš po cizině, máš vůbec nějaký vzor, či idol a proč?

Zajímá mne autorská tvorba autorem interpretovaná, se všemi nedostatky, osobnostními znaky a stíny. Převzatou tvorbu neodsuzuji, ale cítím to spíše jako takový trénink před něčím vlastním. Napsat písničku a zahrát ji někomu vyžaduje dávku odvahy a drzosti. Nic pro posery. Co se vzorů týká, snažím se nasávat barvy a vůně tvorby jiných autorů a chránit si v tom mišmaši svůj rukopis. Respektuji cizí tvorbu, vím kolik je za tím vším práce. Když se mi něco nelíbí napoprvé, dávám tomu většinou ještě i druhou šanci. Hledám. Mám li napsat nějaká jména, budou to spíše oblíbení autoři než mí idolové. U nás Merta, Plíhal, Kryl, Topol, Linhart ze světa třeba Longital, Fink, Andy McKee, Glen Hansard, Nick Drake, Cohen. Ze souputníků mladých je mi blízká energie Marien, Epy de Mye, Šantre, Žofky Kabelkové, Honzy Řepky, Martina Hejnáka. Každý to dělá po svém, nese kůži na trh. A já si toho vážím, zajímá mne to. Baví mne to!

Získali jste s kapelou dvakrát nejvyšší ocenění, jaké může folkový autor a interpret získat- Anděla, jaký to má pro tebe význam a jak se vlastně tváříš na různá ocenění, Porty, Krtečky, Anděly, Slavíky… a na které bys chtěl eventuálně ještě dosáhnout?

Ceny k tomu pachtění a cestě někam patří. Je to takový bonus, pohlazení po srsti. Nezříkám se jich, nespím s nimi v posteli. Po druhém Andílkovi mi došlo, že jsme, co se týká folku na jedné lodi s dalšími nehlavními žánry. Že šůbyznys v čele s tiskaři peněz nám nic nedaruje. Jestli nebudeme makat a být vidět, zatlačí nás do kanálu. Folk žije! Stejně tak jako další žánry. Nechci už žádné ceny, přeju si, aby lidi chodili na živou muziku. Víš, my se muzikou neživíme a nejspíš nikdy živit nebudeme, dělá nám radost a tuto radost, tuto energii nebo co to vlastně je, chceme přenášet dál, sdílet. To je jediné poslání a smysl proč to děláme. Ocenění mě už nezajímají, rád je přenechám jiným. My si toho pozlátka užili dosyta. Když po koncertě svítí lidi jako žárovky, když pomalu písničkami ztišíš hospodu, když na tvoje lichotiny skáče vedle sebe pankáč i tremp. To je ocenění, kterých se nikdy nenabažím.

Prožíváš už dnes jen samé úspěchy na otevřené scéně, nebo se potkáváš i s nepochopením tvorby Žambochů. Viděl jsem několik vašich recitálů na festivalech a mě jste dostali vždycky, ale nebyl jsem nikdy na samostatném koncertě.

Na nepovedené koncerty se snažíme zapomenout. Analýza davu je složitá věc, není na to během vystoupení moc času, publikum je různé. Baví nás hraní v klubech a čajovnách, to bývají moc hezká šů. Když tak nad tvou otázkou přemýšlím, myslím, že se nám loni dařilo více než jindy, trefovat publikum do srdce. Soudě podle reakcí, co k nám doletěly. Ale samozřejmě i negativní reakce máme. Ne vždy jsme na podiu v pohodě, jsme stále křehcí, vyvádí nás z míry zvuková nepohoda, ale lepší se to. Nebo nám pobyt na podiu obrušuje hrany. Máme v kapele pnutí, Jura raději dumky, případně forte, Staňka zase raději piano. Já se to snažím míchat, aby si na své přišli všichni. Sem tam nějaký ten samoúčelný humor, co se zase líbí mě. Myslím, že když uslyšíš celý recitál Žambochů, hrozí ti, že budeš svítit jak žárovka…

Dostali jste se dnes už do pozice, že vám pořadatelé volají sami, nebo musíte ještě oslovovat vy je?

Dostali jsme se do pozice, že se o nás ví a to je důležité. Pět měsíců, během sezony v létě bych asi nemusel chodit do práce, hraní je hodně. Těší mě to. Oslovujeme ale stále další pořadatele, jsou festivaly, kde nás nechtějí, bojí se asi folku a přitom vlastně neví, co to je. Jaký je folk dneška? Anebo ví a právě proto nás nechtějí. Málokdo ti ale napíše pravdu. Každého odůvodnění NE „narovinu“ si vážím. Posiluje mě to a kope do zadku, abych dřel ještě víc. Nutno říct, že nejsme stále ti tahouni davu na festivaly. Nezná nás tolik lidí. Jednou ale budeme, makám na tom. Má to vzrůstající tendenci.

V čem vidíš úspěch Žambochů u mladé generace posluchačů a máš pocit, že vás znají folkoví fanoušci v celé České republice?

Myslím, že ve folku se o nás mezi lidmi ví a jinde nepatrně tuší. Jezdíme, kde se dá a je přitom stále milion míst, kde jsme nikdy nehráli. Mladí mají rádi energii, emoce, drzost. Ale i smutky, stíny temna a bolesti. Nemají ještě srdce v obranném valu. A především je baví hledat, objevovat si svoje miláčky co jim mluví z duše. Nebo se jim líbí Jura a jeho lenonky? Je to alchymie. Kdybych věděl přesně v čem to je, nemusel bych už do té práce vůbec. Mladí se mají čas učit hrát naše písničky. Slyšet Joea na jamu, nebo Svobodu je pro mne zážitek.

Na které scéně, či festivalu by sis chtěl s kapelou ještě zahrát?

Je toho moc. Vždy upnu pozornost k nějaké akci a škrábeme prstíčkem, píšeme prosby. Nejde to. Najednou přijde nabídka odjinud, z ještě prestižnějšího místa a my tam jedeme a chceme dát ze sebe lidem všechno. Na podiu blbý zvuk, v blbý čas, kdy lidi ještě spí, nebo na podiu, které je mimo areál ve kterém se akce koná. (Colours of Ostrava, Sázavafest) Ano, rádi bychom hráli na takových festivalech. Byli jsme tam, ale že bychom tam hráli? Nepamatuji se. Naopak si pamatuji na skvělý festival Folkové Chvojení, zázemí, zvuk, servis. Ráj pro muzikanta. To se to pak hraje a podává výkon. O Portě z pohledu muzikanta jsem vždycky slyšel jen z vyprávění. Mám doma mnoho starých desek. Přijde li nabídka, s radostí a vší silou zahrajeme.

Jak dlouho myslíš, že bys chtěl intenzivně jezdit hrát a máš touhu se dostat na některé festivaly, či akce pořádané v jiných zemích Evropy, či světa?

Rád bych hrál, dokud mi budou síly stačit a dokud mi bude hraní působit potěšení. Pojedu kamkoliv nás muzika zavede. Moje jazyková vybavenost je mizivá, věřím si v mateřštině. Věřím, že síla písniček dokáže překonat i jazykovou barieru. Ale jsem si vědom omezení. Plánujeme vyzkoušet si hraní na ulici, kde nám nebudou lidé rozumět. Třeba Austrálie by byla hezká.

Dokázal bys své písně a to co jimi chceš sdělovat, přeložit ve stejné kvalitě třeba do Angličtiny a prezentovat je?

Je to rozhodně výzva. Motorem pro něco takového by bylo turné v zámoří.

Máš v plánu ještě v budoucnu s někým spolupracovat jako s Arnoštem a Montym?

Tato spolupráce v triu mne nesmírně bavila, bude-li chuť a čas, rád se zúčastním. Přednost mají ovšem z pochopitelných důvodů Žamboši. (I když, zdálo se mi po turné, že jsme s Arnoštem a Montym vyzvali na sůboj Psychyatrio a že ta bitva byla v létě na Prázdninách v Telči. V tom snu jsme ogarom pěkně vyprášili kožichy)

No a obligádní otázka nakonec, jak budeš, či jak budete pokračovat dál, prostě jaké máte plány do budoucna?

Dávám dohromady písničky na novou desku, bude  je třeba sehrát. Rádi bychom hráli více na Slovensku. Chci mít srdce a uši otevřené, chci umět slyšet muziku, ve které o něco jde. Chci si umět užít muziku, ve které o nic nejde, jen o radost. Rád bych napsal více písniček pro Staňku,  její hlas zahálí. Chci, abychom s Žambochy nezůstali stát na jednom místě a stále byli ON THE ROAD. Ve smyslu cestování za muzikou i ve smyslu našeho muzikantského vývoje. Toť můj plán.

Porta kontra Žamboch, Žamboši.

Na Portě jsem byl několikrát jako divák, bylo to v letech, kdy se Porta odstěhovala do Olomouce a do Brna. Byl to můj první festival, byl jsem na něm úplně sám, toulal se s kytarou po městě, přidával se k jamům. Koncerty jsem si užíval, jsem rád, že jsem ještě zastihl hrát Kryla. Vzpomínám si, jak hrál nějakou tichou písničku a do toho začalo prudit letadlo. On odehrál, ukázal nahoru a řekl: „...nedají mi pokoj ani po revoluci“ 

S Žambochy jsme Portu minuli, bylo to jednak tím, že jsme soutěžili na Zahradě a já se po dvou letech zařekl, že už soutěžit nebudu. Zahráli bychom si na Portě, rozhodně jedině mimo soutěž. A druhým důvodem byl fakt, že jsem moc nerozuměl štěpení festivalu a zel kolem toho. To mne odrazovalo. Hráli jsme v Praze jako hosté na dětské Portě a bylo nám tam mladě. Vládla tam euforická nálada. To souvisí s nadšením mladých dobrovolných organizátorů. Těch je třeba si vážit na každém festivale. Respekt veliký.

Přál bych Portě, aby se pokusila být trošku jiná než dříve, mladší ve smyslu dramaturgie, odvážnější ve smyslu zvaní zahraničních muzikantů. Aby se pokoušela objevit porťákům a vůbec folkařům folk odjinud.  A aby na to měla peníze i lidi v hledišti.

Pět důležitých otázek od Honzy Žalmanovi.

Pavle, rád bych znal tvůj názor na písňové protestsongy, myslíš, že mají v dnešní době smysl?

Řešíme v kapele takovou věc, když je ti z nějakého důvodu zle na duši, smutno, nebo jsi z něčeho vytočený a musíš jít hrát a zpívat lidem… Je v pořádku nasadit si masku spokojenosti a smíchu, zapnout autopilota, být profík anebo je lepší vybalancovat to a pokusit se lidem ukázat, že tě taky něco trápí, že nejsi úplně v pohodě, nepřetvařovat se? Co myslíš.

Stýská se ti někdy po Hlaváčovi a Jíšové? Mě zůstala po vašem zpívání v srdci pořádná díra…

O čem konkrétně je písnička Jantarová země?

Jakých pět otázek bys položil v rozhovoru Vladimíru Mertovi?

Blog Honzy Žambocha

Blog nevedu, raději hraji, než píšu po netu.

Honzův názor na dění okolo kultury v Čechách a nejen o folku, nebo muzice.

Dění v kultuře je z mého pohledu v pořádku co se týká kreativity tvůrců. Není ale v pořádku, co se týká zájmu lidí. Většina se chce především bavit, nehledá. To neznamená, že by se neděly zajímavé akce, nevznikalo umění. Je toho moc, mnohem více než dříve. Jenže chuť hledat nové věci zmizela. Lidem ji sebrala televize. Většinová media na to serou, řeší jedině a pouze peníze. A sem tam vezmou na milost nějakého „vyšinutého“ umělce, aby menšině s úsměvem zalepila hubu. Není to z mé strany žádný brekot, je to pouze popis situace, jak jí vidím. Řešení je jednoduché, nevzdát se, jezdit hrát, tvořit a dávat o sobě vědět vší silou na internetu, vykašlat se na televizi a komerční rozhlasové stanice. Být trochu hrdý a makat. A hýčkat si své spřízněné duše. A moc mě zajímá, co napíšu k tomuto tématu za deset-patnáct let.

Žamboch kontra politika a mítingy politických stran.

Politika mne nezajímá, jsem znechucený chováním některých našich zvolených zástupců. Když volím, volím se sebezapřením ideje, nedokázal jsem najít osobnosti, kterým bych uvěřil. Nenadávám na politiku, spíš na ní zírám s otevřenou pusou. A čím dál více mi připadá, že jedinou šancí, jak se s tímto popasovat, je občanská neposlušnost. Nehráli jsme nikdy na žádném mítinku politické strany, tohle je od začátku v kapele jasně řečeno.

Díky za rozhovor!