Recenze - To se to hraje... [2006]

První album jsme si vysnili a vypiplali, s podporou Tomáše Zena Václavíka jsme se odhodlali jít točit a patří mu za to poděkování jak sviňa. Dalo by se říct, že je hodně písničkářské, dost ovlivněné tou hodnější folkovou scénou u nás. Plná blbin a humoru, který ne každému sedí. Však jsme si to taky v recenzích od tvrdých chlapů slízli. Ale co, víte jaké to bylo, být v té TV šů? Z rukou Jury Pavlici jsme převzali sochu Anděla a že to byl proti tomu budoucímu, v roce 2010, pořádný macek. Jídla bylo až žaludky přecházely. Mobily nám z těch všech gratulací pochcípaly. Pište písničky, to stojí za to zažít...

Recenze To se to hraje... - MUZIKUS.CZ - Jiří Rogl (žambotip!)

Recenze To se to hraje... - Folktime.cz - Jeroným Lešner

Recenze To se to hraje... - Proglas.cz - Milan Tesař

Není to žádný nátlak...

Vykořeněný dřevorubec písničkářem z nakopnutí

Žampach je nádherná víska v podhůří Orlických hor. Žamboch potom sympaticky neobvyklé příjmení vsetínského písničkáře, který ho jednoduše přetvořil v ne už tak atraktivní název dua, v němž se svou partnerkou Stanislavou Brahovou vystupuje. Možná ale právě nehezké slovo "Žamboši" bylo tím finálním šťouchem, který mě před pár lety dokutálel do publika recitálu tehdy začínajícího páru. A co mě tam zaujalo - tedy především Janova zvláštně jakoby roztěkaná, výrazně rytmická kytarová hra, prošpikovaná šílenými akordovými hmaty - přeneslo se i na debutové album s nijak impozantním titulem "To se to hraje...". Se zásadní pomocí hostů, kteří prodloužili a zpevnili stylové odbočky v písních skryté, vznikla folková deska s jazzovými prvky příliš nápadnými, než aby mohly být zvány pouhým nádechem. Moc nevím, jak se postavit k tomu, že Žambochem přiznávané muzikantské vzory z některých písní vyloženě trčí. Například při slokách "Soch" v duchu přecházím do Žalmanovy "Na poslední stránce", občas vykoukne Plíhal, mihnou se i Nerez nebo Kamelot... Jednu výhodu to každopádně má: deska skoro hodinové délky si v taktech s lichým počtem dob lehce cupitá a na každém kroku trousí z kabelky drobné mince slovních a kytarových hříček. Tím, že má na líci každá jinou podobiznu, je v posluchači stimulován sběratelský pud, který, vytrénován kartičkami s uřvanými Pokémony/upocenými hokejisty, je neustále v pozoru, aby nepropásl dosud nevlastněný kousek. Jako textař je Žamboch nejsilnější, právě když využívá ke svému prospěchu nástrah a slepých uliček češtiny se zručností, s jakou zkušený úředník vyplňuje dadaistické formuláře. Ostatně skladba "Na lovu" o jeho líčení pastí na slovíčka přímo vypráví. Do své vlastní pasti se občas chytí výrazný a složitý rytmus - například v (díky bezvadnému riffu snadno zapamatovatelné) vážnější písni "Krátká paměť" se od něj zpěv místy maličko nezáměrně odchýlí. Zato spolu jsou hlasy životních partnerů sepnuty jak (pojměme to romanticky) nerozmotatelné klubko počítačové kabeláže. Ten ženský není nijak ohromující a třeba pro "Dětství" je už nedostačující, nejen v závěrečné antipohádce "Dračí" ale dokáže být milý. Což vlastně jde říct o celé desce, a resumé sem dorazilo dřív, než vůbec vyrazilo na cestu. Žamboši totiž dopadem do naší klidné folkové scény cunami (ne, nebudu psát "tsunami", nejsme v Ameritse) nezvednou, především díky své hravosti a zajímavé rytmice jsou však osvěžující sprškou letošních veder. Ať už sedíte před pódiem letního festivalu nebo na panelákovém balkóně jako já teď.

Autor: 20.07.2006, Luboš Svoboda,

Talentovaní Žamboši přinášejí českému folku naději

Česká folková scéna v posledních letech trochu stagnuje. Stálice, kterými jsou například Plíhal, Žalman, Nohavica, Redl, vydávají desky a skládají nové písničky ve stále delších intervalech. Mladí utíkají spíše do oblasti worldmusic. Proto díky za každé nové talentované jméno. Mezi největší naděje jednoznačně patří vsetínský písničkář Jan Žamboch, který se na hudebních pódiích pohybuje zhruba čtyři roky. Společně se zpěvačkou Stanislavou Brahovou vytvořil projekt s názvem Žamboši a v současné době se u brněnských Indies dočkali debutového alba To se to hraje. Album nabízí patnáct různorodých písní, jejichž autorem je v drtivé většině Žamboch. Na úvod CD zvolil lehkou, hravou, vzdušnou skladbu O znakoplavkách a tak, v níž se kromě ústřední dvojice představuje další zpěvačka a mandolinistka Lucie Redlová. Vtipnou píseň střídají vážnější Sochy a Krátká paměť, ve které připomíná koncentrační tábory. A kupodivu to dokázal bez vyhroceného patosu či prvoplánových banalit a místo se našlo i na nenásilný přesah do současnosti. Stylově se Žamboši řadí k folku, ale nevyhýbají se ani úkrokům do jiných stylů. Nejvýraznější je jazz, občas probleskne blues a nechybí ani svérázná reggae. Tuto pestrost si dvojice může dovolit díky hostujícím muzikantům, mezi něž se kromě Redlové řadí bubeník Jan Noha, baskytaristé Petr Vavřík a Pavel Hloušek, kontrabasista Petr Surý, pianista Ivo Cicvárek či hráč na saxofon a příčnou flétnu Michal Žáček. Vtipné a vážnější texty jsou založeny na volných asociacích, slovních hrátkách, Žamboch si pohrává s výrazy i významy, disponuje obrovským citem pro jazyk. Texty jsou "folkově" dlouhé, nikoli však rozvláčné a upovídané. Nenudí. Nenudí ani deska To se to hraje, která naznačuje, že bychom o tomto duu mohli ještě hodně slyšet.

Autor: Karel Souček

To se to poslouchá

Žamboši se mi postupně přibližovali, nejprve jsem jen o nich slyšel, že jsou od Vsetína, pak už mi i lidé vyprávěli, jak hrají a zpívají, potom jsem je zahlédl tuším na Starém dobrém westernu (snad se nemýlím), pak začali pronikat na festivaly i do Prahy. Potom Tomáš Zeno Václavík dodal demosnímek a další a další a začal jsem je hrát i v Hudebním kurýru Countryrádia. Podobně postupně jsem se jim přibližoval i chápáním. Nejprve jsem je zařadil do kategorie „intimní dvojice", což je jen o stupeň vyšší rating než „dvojice depresívní" a o stupeň nižší než „dvojice filosofující". Postupem času jsem ale začal objevovat právě zejména kouzlo jejich textů. Kouzlo říkám úmyslně, protože je to zvláštní a osobitá směsice jemného humoru, mírného přemýšlení a slovních hříček. Na nové desce To se to hraje přidali i studiové hudebníky a jejich zvuk získal na barevnosti a plnosti, čímž eliminovali některé mírně ploché melodie a můžeme tak slyšet saxofon nebo piano. Z alba si asi nebudete nic prozpěvovat, melodie jsou příliš křehké, ale i vokály vás zaujmou svou tlumeností a pokorou, ovšem texty vám v hlavě zůstanou určitě. A to jak u starších, tak u novějších písní. Album začíná skoro už slavnými Znakoplavkami s obráceným přehráváním i zpíváním v závěru, které je důsledně dovedeno do detailu a nechybí ani jen o něco méně slavné Co se děje v koupelně nebo Pochod obratlovců. Ty vás chytnou svým humorem a jazykovými nápady jako první. Při druhém poslechu si uvědomíte, že decentně, s vkusem a vlastním pohledem řeší i vážnější témata: Krátká paměť (o Terezíně) nebo Bezpečné reggae (o katastrofách). Přitom nestavějí na odiv bojovou jednoznačnost a ponechávají posluchači prostor pro vlastní názor. Neznásilňují jej jedinou svatou pravdou jako někteří daleko renomovanější (=starší) písničkáři. Asi tato tolerance a přitom jasný úsudek patří k mladé generaci, což je povzbuzující poznatek nejen pro folkovou muziku a nejen pro muziku. Na desce nechybí ani problematika osobních vztahů a vnitřních pocitových obrazů, ale ani ta není posluchači vnucována nebo stavěna na odiv (Pravda o múzách). Místy trošku připomínají bratry Ebeny v jejich začátcích , řekněme těsně před první deskou (Hledání loutkáře). Že by nám vyrůstal nový Marek? Už jen představa je pěkná. A Stanislava Brahová jakoby směřovala pro změnu k Haně Ulrychové. Taky milá představa (Dračí). Žamboši svůj hudební názor a svou hudební tvorbu nevnucují, ale mírně a nevtíravě nabízejí na přátelsky natažené hudební ruce v obalu, kde symbolicky převažuje bílá a okrová (nebo žlutá...?). Určitě si vyberete.

Autor: Miloš Keller, 28. duben 2006,