Leden 2013

Za zběsilého až hysterického štěkání přicházím k otevřeným vratům, v nichž stojí náklaďák. Dva pracovníci dokončují úklid, vyměňují podestýlku za novou. Poslední kotec. Ještě vymést z chodby a ze dvora poztrácené hobliny nasáklé psí močí. Hotovo. Náklaďák odjíždí, vrata se zavírají. Tvář s letmým úsměv mi dává znamení. Mohu vstoupit. Nízká lehká stavba chrání před přímým větrem a přeháňkami několik kotců. Většina kotců je obydlená. Vždy po jednom, výjimečně po dvou psech. V každém kotci je miska na vodu a žrádlo a boudička. Pach moči je všudy přítomný. Němé stvoření nenajdeš. Vše co má uši a čumák se domáhá pozornosti. V jednom z kotců dokonce není možné identifikovat, jde-li o psa nebo jiné zvíře blíž divokému. Malá šmouha rychle létá sem a tam: stěna – podlaha – stěna – strop – podlaha – stěna – strop... Co mě nejvíc dojmulo, je černý pes střední velikosti. Svůj hrudníček tlačí na mřížoví tak, aby jeho tlapka dosáhla co nejblíže na člověka. Následuje psí hlazení tlapkou a žádost o opětování...