Duben 2013

Při jednom dubnovém přejezdu republiky si uvědomuju, že je tomu mnoho let, kdy jsem jedinkrát zavítala s prarodiči do pražské zoologické zahrady. Co kdyby dubnová nahrávka zavoněla exotikou? Je rozhodnuto. Využívám kombinace metra a autobusu a dostávám se k branám zahrady. Kupuju vstupenku, rychle procházím turniketem a pak dlouho stojím u barevného plánku zahrady. Mám necelé dvě hodiny do uzavření areálu. Příliš málo času na pátrání po vhodném zvuku. Vybrat musím hned a i tak bude časově náročné vyčkat chvíle klidu. Ani šedivé nebe, zdá se, neodradilo dva tisíce návštěvníků. Jejich počet ukazuje digitální display. Líbilo by se mi, navázat na březen v ptačí říši. Procházím kolem voliér. Pak tam a zpět. Stále to není ono. Minuty letí. Kočárky rachotí, dospělí jsou hlučnější než děti. O kotníky se mi otírá baculatá strakatá číča. Poslouchám všechny zvuky. Lidé, ptáci...vlak. A druhý! A třetí?! Nahrávka se nedaří. Propadám představám opakované návštěvy za ranního úsvitu. Jejda, první hlášení o ukončení návštěvních hodin je tu. Mít tak růžové brýle. Růžové? A proč nenavázat elegantní růžovou?! Uháním k plameňákům a mám štěstí. Ptačí klan při společném pečování o peří rokuje nad jezírkem. Dokonce jsem tu sama. Nahrávám. Jde to báječně. I sluníčko vykukuje a vrhá dlouhé stíny. Jsem svědkem několika samostatných ptačích rozhovorů i vášní. Fotím štíhlé nožky. Vlastně jenom jednu nožku. Druhá je obvykle ležérně zavěšená v prostoru, schovaná ve vodě nebo pod peřinou. Pak ještě malá pichlavá očička a těla podobná cukrové vatě na špejli. Tak, to by dnes bylo. Duben je uzavřen.