V Bánské Bystrici uspořádali letos v říjnu nadšenci z firmy BIG MUSIC už druhý ročník soutěže s názvem Gitariáda. Soutěže pro kytaristy jak ze Slovenska, tak i z České Republiky. Jelikož se ve vypsaných kategoriích vyskytla i akustická kytara bez rozlišení žánrů, rozhodl jsem se plný neklidu, že to vyzkouším. Soutěže v hudbě nemám rád, jednak z čiré ješitnosti, neboť každá prohra mě bolí jak sviňa, ale především díky přesvědčení, že určit v muzice toho jediného správného a nejlepšího je dle mne nemožné. Přesto jsem do toho šel. A to ze dvou důvodů. Ale vezmu to pěkně od začátku…
Jak jsem se o Gitariádě dověděl?
Loni vyhrál tuto soutěž Hynek Stančík ze Vsetína. Jsme spolu v kontaktu, sdělujeme si dojmy z novinek na poli akustických kytar, jakož i finty, které nás při hodinách milování s našimi šestistrunnými kráskami napadají. Nedávno jsem ho zasvětil do tajů teploměrového smyčce a on mi za to na oplátku předvedl své kartáčové techniky. Prostě... blázni. Díval jsem se tedy na video z Hynkova loňského triumfu (obzvláště jeho shamisen šú) a začal ve mně hlodat červík, co kdyby… Zase Vsetín… Navíc, facebookový profil soutěže mé soutěživé já bombardoval připomínkami, že se blíží uzávěrka pro zaslání nahrávek na CD do semifinálového kola. A tak jsem zkrátka nakonec neodolal.
Proč jsem do toho šel?
Viděl jsem šanci, jak zviditelnit kapelu, ve které hraju a které (když se mí spoluhráči dobře vyspí) tak trošku velím. Žamboši jsou na Slovensku poměrně neznámou kapelou. Tohle byla možnost, jak dát o sobě vědět. Mediálními partnery klání jsou Muzikus a Nový Populár, tedy časopisy o muzice. Rozhovor v nich by přeci nebyl marný, říkám si a prohlížím si ceny, vyvěšené na webu soutěže. A nutno říct, že se mi tají dech, neboť organizátor ve spolupráci s firmami, které soutěž podporují, jsou skutečně štědří. Jen v kategorii akustiky jsou to tři kytary v hodnotě skoro 2800 €. Ufff, to je tedy paráda, říkám si. Kytar není nikdy dost. Tak jo, povzdechl jsem si, Šedý vlku, ty to tam prostě pošleš.
Jak jsem se připravil…
Pravidla vyžadovala dvě skladby s délkou každá maximálně tři minuty, vše zaslané na CD na adresu organizátora. Přemýšlel jsem jak to pojmout. Nakonec jsem zašel s akustikou do studia Milana Volčíka a skladby nahrál tam. Přeci jen, říkal jsem si, dobrý zvuk bude plus. Pokusil jsem se vetknout do skladeb jak techniku, tak feeling, zkrátka, aby to bylo hezké a bylo slyšet, že nejsem úplně marný. Ve studiu jsem nahrál tři své skladby a že se pro dvě posléze doma prostě rozhodnu. Nepoužíval jsem při hraní žádné efekty, jen jsme nahrávkám dali ve studiu pěkný dozvuk. Nahrávky jsem pak rozeslal pár známým kytaristům a čekal, co to s nimi provede. Přežili, dokonce jsem se dočkal několika tichým pochvalných mailových zamručení. To mne pobídlo. Vybral jsem tedy dvě skladby a vyřadil ragtime, který mi přišel nedobře zahraný a příliš ježatý. Vysmahnul jsem to a poslal. V poslední možný den, aby to pošta stihla doručit do termínu uzávěrky. To jsem celý já. Prozatímní náklady tedy cca 1000 Kč studio a 300 Kč koremando pošta.
Co jsem tam poslal?...
1)Prvňátor – klasické ladění, trošku perkusivního hraní, trocha palcové techniky
2)Druhátor – ladění DADG(Fis)AD, trocha tappingu, ještě bez teploměrové šú
3)Třeťátor – klasické ladění, neposlaný ragtime s mrštěním kapodastru o zem
Když mě vybrali do finále…
Začal jsem se potit až na řiti a lustroval své spoluvybrané „protivníky“ na internetu. A taky porotce. Šedý vlku, co budeš dělat, to je konec, dívej - mistr basu a dirigent Oskar Rózsa, ten tě prokoukne po prvním tónu a nechá jazzovou policií zatknout. Probůh ten Ivan Borcin hraje jak Andy McKee, s tím se chceš jako měřit? No a začal jsem trochu víc cvičit. Nejdříve tak tři hodinky denně, nakonec, týden před soutěží, jsem se vracíval ze zkušebny kolem půlnoci a chodil do ní hned po práci. (párkrát mi to nedalo a v obědové pauze rychle zhltl jídlo a ...) Rozšířil jsem jednu skladbu o dohru a teploměrovou šú s looperem. Abych se odlišil od ostatních a byl jiný. Šedá srst na hlavě nebude stačit na to, aby si tě zapamatovali, říkal jsem si. Jednou jsem si ještě neučesanou stěžejní skladbu zahrál v létě před publikem a docela to prý šlo. Dívejte...
Den před odjezdem...
Hráli jsme benefiční koncert na Vsetíně v DK. Vybalím neochvějně pedálboard na stage a nehraje mi zkreslená větev kytary. Hm, paráda. Pánbů mě chce varovat, ať si tak nemyslím. Ale vždyť to před chvílí na zkušebně hrálo! Ok, po koncertě analyzuji problém a samozřejmě vadný kabel mezi diboxem a efekty. Jedeme se Staňkou honem do zkušebny, vyměním kabel a jede to. Chci pofrajeřit a zahrát své milované ženě co budu na soutěži hrát. Šlápnu na looper a... Nahraná fráze chrastí a ztrácí se kdesi v šumu elektrického charakteru. Druhé varování. Druhá čistá větev nejede. Začínám se potit, je půlnoc, kde seženu druhý looper, raději stejný, na který jsem zvyklý Naštěstí se vše po chvíli temné beznaděje samo spravilo. Problém byl zřejmě v přechodech z horka do mrazu a zpět, kdy v efektu mohla kondenzovat voda a dělat binec. Třikrát jsem si skladby zahrál. Staňka si je trpělivě třikrát vyslechla. Po jedné hodině ráno padáme doma na držku, zítra vstáváme v šest. Já na soutěž, Stáňa do školy.
Cesta tam...
Ráno vstanu, dobalím věci, kdybych přeci jen v Bánské Bystrici zůstal přes noc jako výherce a ověšen svým pidi gearem jdu k autu. Chudáci električtí kytaristé, vláčet ty obří reproboxy a kufry s efekty jim moc nezávidím. Mrzne. Kolem je ticho, všecko ještě spí. Obloha je modrá, slunko ještě nevyšlo, jen ho tuším za obzorem. Naložím a jedu. Chvíli se zabývám myšlenkou, hrát za jízdy, nakonec zvítězí zdravý rozum. Však máš něco najeto Šedý vlku! Nestresuj. Tři a půl hodiny jízdy trvalo subjektivně něco kolem 40 minut. Najednou parkuju před budovou opery v Bánské Bystrici. Sotva otočím klíčkem a zhasnu motor, před kapotou auta si to lážo-plážo projde černá kočka. Třetí varování. Nu což mrcho! Však uvidíme!
Moje soutěž...
Při prezentaci platím zápisné 15€ (cca 400 Kč) a dostanu od usměvavých krásek visačku na krk a kroužek na ruku plus jednu volnou vstupenku. Všechny ceny jsou v presentáriu vyrovnány v řadě a je to krása na pohled. Je mi ukázána šatna. Listuju nádhernou brožurou s popisem soutěžících a hltám každé slovo, které o sobě muzikanti napsali. Všichni vypadají na zajímavé týpky. Toulám se operou, je to velký barák, snadno zabloudit. Dívám se do orchestřiště a říkám si, že bych nejraději hrál tam odtud zdola, aby na mě Oskar Rózsa neviděl. Na šatně se potkávám s kluky v mé kategorii a s basisty. Všichni jsou osobnosti, jeden skromný, druhý tichý, třetího je plná šatna. Každý má tu svou cestu. Využiju chvilky a cvičně zapojím efekty a AERko a překontroluju looper. Hraje to. Ve dvanáct na podiu dostáváme poslední pokyny od hlavního organizátora - Aty Berese. Podium je rozděleno na dvě půlky. A a B. Zatímco na jedné se hraje, na druhé se za oponou chystá další soutěžící. Výborný systém. Na předvedení svého umu má každý deset minut včetně krátkého testu zvuku, plus cca deset minut pro nachystání a zadrátování za oponou. Někteří se rozhodují o krácení skladeb, v jedné kapele se diskutuje, zda skončit v 184 taktu, nebo až v 192... No, já bych to měl stihnout. Jestli bude všechno fungovat, říkám si v duchu. Kategorie akustická kytara jde první. Začátek ve 13:00. Pořadí v kategoriích se losuje, na mě zbylo třetí místo. Což není až tak špatné. Kluci přede mnou zahráli dobře, brnkám si v zákulisí a jsem vcelku klidný. Najednou je to tu a jdu se chystat. Vše jde, naučené pohyby se vyplatí, zadrátováno a stojím připraven. Opona letí nahoru pěkně rychle, potvora. Testnu čistý zvuk, je to pěkné, pak zkreslený, také to jde. A jdu na to. A pak to na mne dolehne. Ruce mi tuhnou jak po obrně, to co normálně zahraju s prstem v nose, nějak nemůžu vyhrát. Jako bych se prodíral prsty medem a ne vzduchem. V duchu si říkám, vidíš vidíš Šedý vlku, všechno cvičení bylo marné, ty jsi normálně trémista jak cyp. Už dlouho jsem neměl takovou trému. Roky. S vypětím všech sil dohraju a mizím za oponou a vypadnu zdrcen z podia. Jo, tak tomu se říká panečku, užít si hraní. Kupodivu, někteří kolemjdoucí mne chválí. Nevím, zda se smát, či brečet. Čekám že si mne zavolá porota a řekne něco ve smyslu... To nemyslíte vážně pane Žamboch. A pak mě sbalí a deportují na hranice.
A hraje se dál...
Po mě jdou na paškál basisté, jazzmani a nakonec rockeři. Z depresí jsem se vyhrabal obědem v Národním domě vedle Opery a šel poslouchat. Nejvíce mne nadchnul skromný mladý basák Adam Hudec. Jeho ekvilibristika na pětistrunnou basu mne rozsekala napatrď. Výborné! V jazzu mne dostal technikou a cítěním Zsold Várady a krásným tónem Peter Emmer. A v poslední kategorii jsem si užil psychedelii kapely Poetic Filharmony s šikovným Romanem Hampacherem. Celkově vzato, úroveň muzikantů byla velmi vysoká a já zase přemýšlel, do čeho si to zase jednou Šedý vlk John namočil tlapy.
Vyhlášení...
Sedím s ostatními a trnu. Na podiu jsou nejdříve vyrovnány ceny, je to řada přes celé pódium. Poté promluví primátor města Mgr. Petr Godula a mluví krátce, avšak velmi zasvěceně a přejícně. Cítím že je to nadšenec do muziky, jako my všichni kolem. Poté nastoupí porota a začne to. Vyhlášením prolétnu jako v rauši, jsem první. Cítím radost, euforii a trochu trpkost, neboť sám moc dobře vím, jak jsem blbě zahrál a vím, jak zahrát dokážu. Ivan Borcin je třetí, byl na podiu poprvé v životě a zdá se mi, že má podobné pocity jako já. Vléváme si navzájem do žil slovní podporu. Lukáš Piala (na druhém místě) sedí mlčky. Zdálo se mi, že zahrál naprosto bezchybně, snad jen trošku studeně, předpokládal jsem, že bude první. Nu což, je po všem. Ceny jsou rozdány. Podepisujeme prohlášení, že výhru neprodáme rok. A pak se vše na podiu balí a električtí ogaři vláčí své obří krabice s aparáty a kytarami do aut a supí u toho štěstím. Já bafnu první cenu a letím na šatnu. Naložím věci do auta a smskuju domů, že to Šedý vlk navzdory všemu vyhrál.
Koncert v klubu 77...
Výherce každé kategorie má příjemnou povinnost odehrát cca čtvrthodinové vystoupení na after párty v klubu 77 po skončení soutěže. Rozhoduji se a zůstávám. Ubytuji se v krásném pokoji tři sta metrů od klubu (díky Aty!) a jdu navazovat muzikantské přátelství a dávat gratulace. V podzemí voní chleba se sádlem a cibulí, v baru je připraveno mnoho tekutin a podium je nachystáno. Vše funguje skvěle. Porotci jsou v dobrém rozmaru, raději se jim za střízliva klidím z cesty. Zahraju teploměrovou šú, ale pak mne napadne, dát spíše písničky a tak zazpívám Dřevorubeckou a Svobodu, obě věnuji Slovákům, neboť se s nimi cítím být stále velmi spřízněn. Konec konců, děda se narodil na slovensko-maďarském pomezí. Zvuk je příjemně rockový, zvukař se s tím nesere a moje kytara má kule, tak jak to mám rád, když hraju sám. Uvolněně si zahraju, po trémě ani památky. Jdu poté konverzovat, ale cítím že dlouho nevydržím, předcházející noci jsem spal málo. Dávám kolem jedenácté šláftruňk a mažu chrnět. Na pokoji mne však ještě svede moje nová kytara, hodinu na ní tiše hraju. Je to dobrý nástroj! Ve snu mne pronásleduje Oskar Rózsa a chce mne vyzkoušet z hudební teorie. Šedý vlk před ním prchá a skáče ze skály... A padá a padááááááá...
Shrnutí...
Dorazil jsem domů v neděli a dal všemu dva dny odstupu. Kytara zní stále velmi dobře, není to maketa. Moje celkové náklady na Gitariádu činily všeho všudy 4.000 Kč. Vyhrál jsem kytaru s cenou kolem 30.000 Kč. Seznámil se s mnoha zajímavými lidmi. Poslal mezi muzikanty zprávu o tom, že existuju. Že Žamboši existují. A o to přeci šlo! Obsadil jsem velice pěkné první místo. V to jsem se neopovážil věřit. Jen tajně něžně doufal. K soutěži samé musím napsat to, že něco takto dobře zorganizované jsem nikdy nezažil. Ředitel soutěže Aty Beres měl v opeře nejspíše několik svých klonů, jinak si nedovedu vysvětlit jak mohl stále všechno stíhat a být na několika místech naráz.
Famfáru organizátorům! Fanfáru firmám, co věnovaly ceny! Fanfáru pro město Bánskou Bystricu! Sláva vítězům! Poražení na Gitariádě dle mne nebyli. Každý kdo hrál ve finále byl pro mne skvělý muzikant a vítěz! Děkuji za zážitky na celý život.
Na závěr prosba Šedého vlka Johna...
Budu rád, když se příští rok naplní ve finále kategorie akustické kytary bez rozlišení žánrů. Proto, prosím vás, kdo si troufnete, neváhejte ani minutu. Přihlaste se! Stojí to za to! Chcete-li se mne někdo na něco zeptat, neváhejte a pište. Nebojte se. Nekoušu.
Letošní léto bylo z hlediska počtu koncertů naší neúspěšnější festivalovou sezónou, jakou jsme prozatím v triu zažili. Přestáli jsme nástrahy D1 a jiných cest, vymotali se z žaludečních pastí stánkařů s klobásami a podařilo se nám odehrát více povedených než nepovedených koncertů. Takhle hodně hrát by člověku na uživení i stačilo. Ovšem, není jen léto a open-air koncertování. Čekají nás podzimní a zimní nepohody. A kluby s dobrou kávou a grogem, které, při troše dobré vůle a optimismu, s nepohodou v člověku dokáží zatočit. Budeme se snažit nepromarnit jedinou šanci. Tam kde budeme my, se rozhodně ticho z repráků valit nebude.
Kolegyně v práci vozí občas všem skvělý burčák a já si také domů sem tam odnesu litr, či dva. Když jsme naposledy se Staňkou zburčákovávali večer, Staňka se ke mě přitočila a řekla: "Mě to hraní tak baví!" Bylo krásné slyšet to od své ženy. Sdílet v manželství hraní a všechny peripetie s ním související není snadné. A nám se to zatím stále daří. Moc si toho vážím. A objednávám další várku šťávy z hroznů...
Bojovník Juří svými nekonvenčními názory burcuje na facebooku všechny své hypotetické přátele a spoustu lidí ho má za neskutečného prudiče či negativistu. Je tak jednoduché klouzat s davem po povrchu. Je jednoduché někoho zavrhnout kvůli vzteku nad jeho názorem. Tak málo sil nám dnes zbývá na zamyšlení, přibrždění emocí. Kdo z nás se dnes zabývá tím, čemu dnes věřit... Proto ti Juro držím palce v pěstích. (kterými bych ti ale kolikrát nejraději pořádně vydzingal, kdybys nebyl tak starý) Všem ostatním doporučuju občas navštívit náš profil na BANDZONE, kde Juří zdatně bloguje...
Já sbírám síly a nápady na další desku. Vypadá to dobře. Potřeboval bych se však někam na pár týdnů zavřít. Zůstat s múzami v hlavě a tíhou na srdci sám. To by se to psalo. Ale nevzdávám se a věřím, že to všechno v několika vnuknutích a osvíceních napíšu. Že to přijde, tak jako vždy. Když zavřu oči, mám za víčky noční nebe a hvězdy, které všechno ví. Chodím k nim pro rady, když z léta zbyly jen opálená ramena a hrst vlčích chlupů.
Hž.
27.7.2011
Konečně v televizi...
Když song obstojí i v akustické podobě, bez berliček zesilovačů a krášlících efektů...
Když navíc rozehřeje lidi kolem a roztáhne jim škřaně...
Když má zapamatovatelný refren a vcelku jednoduché akordy...
Jistá šance na zlidovění by tu byla...
Tak co, už ji umíte?
Sloka je E / H / A / F#moll
Refren je C#moll / G#moll / A / E (na konci E / H / A)
Osobně si vás všechny přezkouším...:-)
Díky miláčkům z BALCONYTV.COM přikládám studijní materiál...
H.
20.7.2011
Dvě polohy...
Možná si nás poslední dobou pamatujete jako šútrio, bavící a rozkřepčovací. Na posledních hraních jsme si vyzkoušeli také druhou polohu. Záři vašich očí a uší jsme nastavili tvář posmutnělého poutníka, trubadůra, který zpívá o svých bolestech a strachu. Krátká paměť, Blues o věžích a lidech, Duše v Ní, Svobodě, Skály v tísni. Nejsou to songy, které by vám roztáhly rty úsměvem. Ani si u nich moc nezatancujete (leda plúžák). Playlist koncertu by měl být vyvážený, aby si nakonec divák nehodil mašli. Přesto, když cítím, že to lidé v hledišti snesou a když mi něco říká, že jejich srdce není na nějaké hříčky a blbinky zvědavé, zahraju několik "těžkých" písní po sobě. Učím se, vybírat si písničky z vědra přímo na place. Reagovat na momentální stav kolem mě, na společný dech a tep v kapele a samozřejmě, hlavně na lidi, kteří nás poslouchají. Jsem zatím tak ve třetí, ve čtvrté třídě. Z každé reakce v publiku jsem uvnitř sebe rozradostněný jak sviňa a dívám se, s hlavou vzhůru, ku světlým zítřkům mého studia. Postupuju pomalu, ale nestojím na jednom místě. A to je to co chci. Takže, prosím vás, nebojte se na našich koncertech jakkoliv projevovat. Pomáhá nám to. Nemějte trému, co máme pak, ohledvá trémy, říkat my? A navíc je ta mrcha nakažlivá...
Z průběžných novinek vybírám, že má Staňka konečně hotový pedalboard k akordeonu, takže je nejspíše jedinou kráskou širokodaleko, která bude zvuk měchů tvarovat do neskutečných hloubek pekelných. Sněhurce jsme pořídili "rakev" na střechu. Je to pikantní především v souvislosti s Jurovým báglem na hardware od bicích, kterému říkáme všichni "mrtvola". Tak nevím, snad nám to nepřinese smůlu. Ale my už jsme opravdu neměli kam dát tu novou várku triček, které jsme nechali vyrobit, bo první várka je už pryč. PS: Mrtvola se do rakve nevejde...
V příjemném letním odpoledni jsme natočili live video záznam jednoho songu. Na střeše v Praze jsme pod dohledem sličných kameramanek, moderátorek a zvukařek řvali do modrého nebe Co ti holka zahřát. Jura si vyrobil bicí ze střešního šrotu a futrálu od kytary, Staňka má rozevlátou sukni a Jan černé brýle. Bylo nám hezky a tak doufáme, že to všechno bude z videa zářit. Hlídejte si web BALCONYTV.COM Každou chvíli to tam musí být.
Hž.
9.7.2011
Jízda pokračuje...
Sněhurka (auto) má nové brzdy a výfuk. Opět se stala nejtišším vozidlem na světě, Jan se dokonce několikrát pokoušel jet, aniž přitom nastartoval motor, tak si zvykl na ultratichý chod. Je to paráda. Cestou za muzikou jsme přesycení hudbou a tak v autě buďto rozebíráme vynálezy, divadelní hry, média, nebo spíme. Jan spí taky, dělá že řídí a má na víčkách namalovaná otevřená očenka. Ve skutečnosti naše auto pilotuje systém gps s hlasem Tima. Do toho všeho si poslední dobou pouštíme mluvené slovo. Orwel, Sekora, Bass a naposledy Defoe a jeho Robinson Crusoe. Ty příběhy nám zpříjemňují cestování a nutno napsat, že je to balzám. Většina rádií se nám zdají neposlouchatelná, rozhodně ne delší dobu. Z rotovaných hitů, které prý všichni chceme slyšet, nám v autě brní mozky a vynechávají srdce.
Ale občas se při poslechu rádia také bavíme a občas i na cizí úkor. To když kupříkladu při nějakém rozhovoru s paní doktorkou psycholožkou v rádiu došlo v autě na základě vyprsknutí Staňky k počítání slova "JAKOBY" Počítali jsme... Paní měla rychlost 18 jakoby/min. Drsné že? Docházelo tam dokonce k tomu, že to pálila i dvakrát za sebou. Hodně jsme se nasmáli. Potom jsme to používali ještě dvě hodiny a nebylo se toho možné jakoby jakoby zbavit.
Ze Zahrady jsme se vrátili spokojení a vyhraní, nepršelo nám, lidí kteří si nás nově našli přibylo. Bylo skvělé, když v naší poslední písničce v amfiteátru vypl prúd a my zaimprovizovali, vletěli na forbínu a rozezpívali obří dav písničkou, kterou má Jan pro takové příležitosti po mozku. Melodie Sbohem galánečko a text A te Rehradice. Lidi se okamžitě chytli, mnohým došlo až posléze, že je možná něco špatně, ale to už všichni zpívali a nás prý bylo slyšet až kdesi na konci areálu. Jsou to prostě geniální písničky.
Jan chodil v příjemně podrúšeném stavu otravovat hvězdy šúbyznysu, ptal se Žalmana před hraním, zda má trému, podal si ruku s Janem Nedvědem a Tomášem Klusem a čůral hned po Radimu Zenklovi na stejném pisoáru. Holt Zahrada je festival, na kterém nám bývá fajně. Obětaví pořadatelé stojí v dešti a bahně u bran a dávají pozor, mažou chleby v zákulisí a kouzelně se usmívají. Rozhodli jsme se, že uděláme koncert někdy v zimě, kde bude pro pořadatele Zahrady vstup volný. Příslíbila účast Epydemye a rádi bychom vyhlásili výběrové řízení na třetí kapelu. Podmínky jsou, jakoby, jako nějak jakoby... bude se hrát zadarmo a musíte být jakoby strašně slavní a dobří. Nic jakoby víc.
Musím končit Staňka mi donesla obří panák griotky a významně se na mě usmívá...
Hž.
27.6.2011
Začátek léta...
Teprve červen pomalu končí a my máme za sebou několik festivalů, které se nám vryly. Folkové Chvojení, kde si s námi zazpíval Slávek Janoušek a Luboš Vondrák náš song Co ti holka zahřát. Uznejte, že jim to šlo. Mladíci v akci ZDE.
Jan létal s mikrofonem mezi lidmi a uváděl je do rozpaků, neboť neodiskutovatelný hit O Znakoplavkách a tak stále ještě několik posledních individuí neumí pozpátku. Nějaký dobrák mu dal za odměnu v publiku hltnou z petláhve broskvovice (že Jano) a Jan jen tak tak dohrál vystoupení dokonce. Chvojil se, chroptil a uvnitř něj hořelo...
Z Chvojna jsme si odskočili na festival do Smiřic a v neděli ještě do Hradce Králové, kde jsme odehráli téměř obývakovú šů pro dvacet poslouchajících krásných lidí. Tu uvolněnost a příjemnou atmosféru ze soukromého hudebního klubu č.p. 4 se nám bude jistě ještě hodně dlouho těžko překonávat. Kromě Jana a Jury skvěle perlila i Staňka!
Další víkend jsme v pátek ve vodácké Loděnici v Litovli zahájili čtyřhru, ve které pokračovala dále Epy de mye a Bujabéza a kterou zakončoval maniopozitivní Samson. Po koncertě byl jam session až do rána a Jan zpíval a řval, neboť svaly je třeba trénovat. Vyzpíval ultrazvukové výšky a od jeho umělých akrygelových nehtů létaly do noci jiskry.
V Sedmihorkách jsme festival zahájili konfliktem se spícím řidičem nějaké dodávky. Tento procitnul ze sna a dezorientován tvrdil, že jsme do něj vrazili autem, aniž se tak skutečně stalo. Staňka a Jura ho zklidnili pohrabáči svých argumentů. Jan se třásl. K třesu dochází vždy, když se mu děje bezpráví. Jen co konflikt odezněl, přiběhla černovlasá pořadatelka a vlepila Janovi na uvítanou pusu, za což Jan od Staňky pěkně schytal a ještě více se roztřásl, tentokrát právem, bo co se má co líbat. Nakonec ale vše dobře dopadlo, před Agflekem jsme nastoupili a odehráli energický koncert, jaký si tento krásný festival v Sedmihorkách zasloužil. Bylo dobře a všechny životní zkoušky se nám ten den podařilo složit s úspěchem. Když držíme v kapele při sobě, jsme silní a nástrahám odoláme! Není to lehké, ale snad to zvládneme! Bez ironie.
Na závěr fotka, která má vyjadřovat náš postoj ke všem zlým věcem, které si na nás toto léto eventuelně brousí zubiska...
Hž.
29.5.2011
Nepoznávám...
Začínám mít po koncertech problém. Přijde za mnou příjemná lidská duše, (muž-žena, na tom nesejde) a začneme si povídat, o muzice, o životě, o tom, co máme právě na srdci a na jazyku. Já tuším, že bych si měl pamatovat jméno, tuším, že jsme se už kdysi někdy viděli a nedokážu si vzpomenout. Po hraní bývám v takovém zvláštním rauši, krev se mi řítí tělem nepovolenou rychlostí a dostat se do normálu chvíli trvá. Moc mě mrzí, že si nadokážu vybavit všechna jména a tváře, která na cestě s písničkami potkávám. Snažím se, fakt se snažím. Ale začíná vás být hodně. Líbí se mi to! Aby ne. Ale zároveň cítím, že si vás pamatuju i napamatuju. Mějte se mnou prosím trpělivost, budu-li plést jména, opravujte mne, budu-li zaměňovat pohlaví, mlaťte mne. Každý váš netypický čin bude znamenat, že si vás pro příště budu pamatovat. A já to opravdu chci!
Co se týká hraní na Slovensku, zdá se, že se nám stává drogou. Jsou to neskutečně krásná místa, nádherné kluby. A lidé se zdají být trošku smutnější a nepatrně pozornější, než u nás. Tolikrát jsme hráli v Praze a tak málo v Bratislavě. To se brzy změní.
Nebudu se tentokrát rozepisovat sáhodlouze, snad jen, pro obrázek, pár vět o hraní v Christiánii v Prešově...
Nad Tatrou sa blýská...
Bouřka nad celým Slovenskem...
Cestou do Prešova valí tak, že Sněhurka má co dělat, aby nesklouzla po molekulách H2O kajsi do rače...
Christiánia je rajské místo...
Nachystáme zvuk a máme dvě hodiny do začátku hraní...
Jdeme se projít do Prešova...
Zdá se nám, že je to město duchů...
Nikde ani noha...
Po chvíli konečně...
Sakra...
Je to jen figurína u obchodu s letními šaty pro anorektické krásky...
Začíná nám lepit...
Kdo přijde na koncert?...
Figuríny?...
Vracíme se a v klubu ani noha...
Jura velí, jdeme na ulici...
Před vchodem do klubu hrajeme a řveme jako na lesy...
Už v první písni se objevuje první živý člověk...
Jan jásá...
Nemáš žváro kámo, říká individum s igelitkou...
Jura vaří na šroťáku a dělá že neslyší...
Nakonec se nám daří ulovit pár skutečných živých lidí...
Jura ještě obíhá náměstí s žambopohlednicemi...
Začínáme hrát...
Po prvních třech písních je v klubu příjemně a přichází další živé bytosti...
Hrajeme jako o život...
Nejrásnější je, když si získáváme písničkami lidi, kteří o nás nemají ani páru...
Po koncertě prodáváme desky a povídáme si o životě s mnoha dušemi...
Atmosféra byla skvělá...
Rádi se budeme vracet!
Hž.
20.4.2011
Slovensko...
Sobotní dopolední slunce na kapotě Sněhurky...
Valašské Klobouky a vyzvednutí spícího Juřího...
Společná demontáž rádia kvůli separátoru napájení antény...
Bez separátoru totiž rádio v autě umí najít pouze stanice, které se neslučují s našim duševním zdravím...
Jan si při montáži zlomí nezlomitelný akrylátový nehet na prostředníčku...
Doprdele...
Separátor je zapojen...
Rádio hledá a...
Opět pouze stanice, které se neslučují s našimi duševními zdravími...
Vyjíždíme směr Liptovský Hrádok...
Separátor i rádio jsou na seznamu...
Jan řeže zatáčky a piluje prostředníček pravé ruky...
Jura se směje...
Staňka spí...
Hádka ohledvá pohoří...
Jan tvrdí, že ty obrovské hory před námi jsou už Tatry...
Jura tvrdí že ty obrovské hory před námi nejsou Tatry...
Jan nikdy nebyl v Tatrách...
Jura se směje...
Jan je nasraný a bolí ho prst...
Staňka spí...
Cesta ubíhá, několik benzínových pump dostalo ohledvá neseškrabatelných samolepek našeho tria pořádnou nakládačku...
Před námi se objevují v dálce Tatry a Jana z toho přestal bolet prst...
Staňka se probudila...
Hledáme benzínku...
Lepíme, lepíme a lepíme...
Jsme opět rychlejší než pumpařka...
Navigace nás vede pod Tatry pro klíče...
Ubytováváme se v Pribylině...
Chalupa je vyhřátá a útulná...
Vracíme se zpátky do Hrádku do Čajovny Za siedmimi horami...
Janka čajovníčka se na nás usmívá a my chystáme samozvuk a vše jde jako na drátkách...
Do čajovny vchází místní bača s hlasem Toma Waitse a vůní jarní ovčí salaše...
A mluví a mluví a voní a voní...
Něco popijí z pet lahve...
Přichází první diváci a diví se, že je přítomen místo avizovaného Petiara Tom Waits...
Nakonec Tom naposledy zaskuhrá a odchází, čajovna se plní lidmi, co se obávali vejít...
Na poslední chvíli přibíhá Petiar a dá na začátku tři své písně...
Poté my, vší silou, odehrajeme...
Juří v posledním přídavku rozdává své bicí mezi lidi...
Petiar hraje na Stančin akordeon a Jan háže do publika svou kytaru...
Poslední píseň a je dokonáno...
Prodáváme skoro mnoho CD a podepisujeme se...
Revidujeme své nástroje, nic nepostrádáme, všichni všechno vrátili a nemuselo se ani zhasínat...
Dorazil i Jano Majerčík, domlouváme zítřejší logistické záležitosti ohledvá koncertu ve Staré Lubovni...
Balíme aparát a přesouváme se do nedaleké Afriky...
Tedy do baru...
Konkrétně do Zanzibaru...
Obhlížíme situaci, vytahujeme své nástroje a přebíráme nad Zanzibarem vládu...
Za chvíli už se zpívá a pije jako ve správné Africe na Slovensku...
Čajovnička Janka se usmívá, Juří jí vzdává hold, neb kouří a pije...
Což on by do dívek z čajoven nikdá neřekl...
Janovi se začínají do mluvy skrz becherovkový filtr vkrádat slovenská slovíčka...
Nejvyšší čas vyrazit ze Zanzibaru na chalupu v Pribylině...
Staňka směle řídí a rozráží tmu mistrnou jízdou...
Navigace je miláček...
Staňka je miláček...
Spíme do jedenácti...
Návrat pro aparát do Hrádku a pro zbojníka Jana do Mikuláše...
Při čekání na parkovišti Janovi praská kontaktní čočka v oku...
Jan si ji mění, vadnou zahazuje do koše, ale netrefí se a čočka spadne na zem...
Přilétá holub a čočku sezobne...
Přichází Jano Majerčík a vyrážíme do Staré Lubovni...
Cestou jsme hypnotizováni Tatrami a moudrými slovy Jano Majerčíka, který je nám průvodcem po ubíhající krajině...
Kriváň, Gerlach, Lomničák nás zmenšují do maličkých pidižvíků v bílém angličáku model Octávie Combi...
Malí a dobře naložení přijíždíme na místo hraní v Lubovni...
Dom na rohe má duši a majitele, který má vizi a kulturního ducha...
Hezké klubové prostředí s barem a zahrádkou...
Zvučíme sami sebe a opět žádné stresy a hádky s vkusem zvukařovým...
Přicházejí mladí lidé, je jich spousta...
Na zahrádce začíná vonět gril obsluhovaný indiánem a Jano Svetlan Majerčík začíná...
Jan je přikovaný jeho písněmi ke dřevěné lavici...
Skvělé, moudré, oduševnělé, energické, zbojnické a s názorem...
Juří i Staňka jsou také nadšení...
Vlastně nás už dlouho někdo hudebně tak příjemně nepřekvapil...
Možná nás bude možno vidět spolu s ním na Moravě, uvidíme...
Po výborné první půlce vyhlašujeme malou přestávku, dozvučíme se a jdeme na věc...
V druhé písni praskají Janovi naráz dvě struny, to tu ještě nebylo...
Rychlá výměna a jedeme dál...
Co ti holka zahřát a publikum si podupává a usmívá se...
Jura prchá před Pochodem obratlovců tajemnými dveřmi z podia...
Nachází bohužel nějaký sklad...
Každou chvíli pak mezi zíváním v písni vylézají ze dveří různé věci a kynou publiku...
Publiku se to samozřejmě velmi líbí...
Metla, lopata, poříz, minimax, elektrocentrála, past na medvěda...
Bubeník sklízí velké ovace a Jan se tam raději nedívá...
Stejně plete sloky...
Skály v tísni a Staňka skvěle vyhrává melodii...
Svoboda křičíme a je nám energicky a vedro...
Poslední píseň a Staňka protančí s akordeonem mezi lidmi...
Povedlo se to, lidem v publiku září oči...
Prodáváme skoro dosti CD a vybíráme klobouk s Euronáplní...
Sklízíme a jdeme na čaj do čajovny vedle baru...
Juří jde na pivo do baru vedle čajovny...
Rozebíráme nad černým čajem s mlékem a medem smysl hraní a je nám spolu dobře...
Do čajovny vtrhne indián s opáleným kusem dřeva a černým koncem dělá na tvářích a čele krásné čajovničky značky svého grilového kmene...
Slibujeme Domu na rohu svůj návrat, balíme, loučíme se a vyrážíme zpět...
Jan řídí, vezeme Jano Majerčíka domů, i zbojník musí zítra do práce...
Chalupa v Pribylině nás pohltí a postele umlčí...
Zítra se jde na výlet do Tater...
Jan se budí v jedenáct dopoledne hrůzou...
Zdálo se mu, že mu jeho písně totálně sepsul spisovatel Emil Monte Kráčalík...
Staňka se směje a Jan ji trochu dlachmí...
Jura se otáčí ke zdi, myslí si, že se milujeme...
Společná snídaně a polívka ze zbytků...
Sněhurka sviští do Štrbského plesa...
Větrem pobité lesy pod Tatrami na nás přenáší kus svého smutného ticha...
Jdeme pěšky nahoru, kolem rozestavěných betonových hotelů u Štrbského plesa...
V dálce křičí pod horou k nebi mrtvý skokanský můstek...
Štrbské pleso je ještě sevřené tenkým škraloupem ledu...
Z dálky se k nám po něm ženou vyhladovělé kachny...
Smějeme se jim, jak se boří a zase vylézají a boří v ledu plesa...
Jsou tak odhodlané a urputné, vždy ve dvojicích, kluk první a za ním holka...
Když jsou u nás, skoro slyšíme kručení jejich žaludků, ale nic jim nedáme...
Nesmí se krmit a sami máme hlad...
Naštvané kachní páry nás opouští směrem k hotelům...
My pokračujeme nahoru...
Na krajích sjezdovek je ticho...
V křoví spí oranžový bagřík a vodou se od něj táhne olejové skvrna...
Po sněhu a bahnu sjezdovky se šine rolba a na sjezdovce se s ní někdo učí couvat
Jura krotí sněhové dělo, vylézá na něj a křičí...
Heja heja ty modrá sněhová sviňo...
Staňka to fotí...
Jan zatím zdržuje členy horské služby, aby nebyl průser...
Sjezdovky jsou liduprázdné jako v nějakém hororu o tatranských lyžařských zombiích...
Padá na nás tíseň, tak to otáčíme zpátky...
Kolem plesa s přestávkou na kávu...
Kručící kachny se znovu pokouší vysomrovat žrádlo...
Chuděrky...
Kša kša...
Cestou lepíme neseškrabatelné samolepky na reklamní cedule, které si to svým hnusem zaslouží...
Jdeme s kopce, tiché hotely nás pozorují okny a čmuchají svými oprýskanými omítkami...
Necháváme kusy slov Skal v tísni ozvěně a ta je trhá na kusy v betonových pokojích rozestavěných hotelů...
Jan nenachází žádný jedlý oříšek v šišce, aby dokázal Jurovi, že borovice jsou skutečně Limbami...
Pět jehlic v brachyblastu, fakt jsou to Limby...
Obdivujeme zubačku a na obřím parkovišti u nádraží se honí konipas a sýkora...
Prázdno a smutno je v Tatrách...
Tak malé hory pro takovou spoustu lidí...
Jsem v nich poprvé a už se o ně bojím...
Vysoko nahoře se slunce opírá do štítů a žíhá skály...
Ach slunce, to nám vždy zvedne náladu...
Staňka se usmívá a fotí...
Jura si spokojeně brble...
Strmé skály jsou před námi lidmi víceméně v bezpečí...
Všichni trošku pookřejeme...
Je čas vrátit se domů...
Hž.
3.4.2011
O hraní vší silou...
Máme za sebou měsíc březen, jaro je konečně v plném proudu. Odehrál jsem osm koncertů, absolvoval jeden rozhovor na rádiu Ethno. Mám velkou radost, když se hodně hraje. A užívám si jak hraní na samotce, kdy jsem svobodný ve výběru skladeb i v tom, jak se chovám, ale také hraní v triu s mými milovanými spoluhráči. Někdy, když jsem sám, chybí mi moc podpora Staňky a Jury, jindy v triu, když není pohoda, byl bych raději sám. Jsme živé bytosti, se svými radostmi i starostmi na podiu. Není třeba se v tom dále příliš babrat. Přenést dál emoce, strachy a radosti, sdílet je s publikem, to je to, oč mi běží. Není jen kabaretní zábava, jsou i písně, ve kterých o něco opravdu jde. Věřím, že dobře namíchaný kokteil písní, dokáže s člověkem pohnout.
V textech na webu můžete zatím najít čtyři nové. Bilance veselé versus vážné je jedna ku třem. Nebude to pravděpodobně veselá deska, nebude se prodávat po tisících v kamenných obchodech. Pro CD si po koncertech chodí ti, se kterými se nám podařilo písničkami trochu zahýbat. A věřím, že tomu tak bude i s novou deskou příští rok.
S Arnoštem a Montym (se SPOLU) jsme si zahráli tři vydařené koncerty, průměr lidí na akci je čtyřicet platících. Užíval jsem si spolupráci s těmi dvěma kumpány a mám z toho opravdu radost. Na druhou stranu, vyčerpávající večírky po koncertech zase klidně na půl roku oželím, člověk spánek potřebuje.
Dívám se do budoucnosti, čeká nás hraní na Slovensku, blíží se festivalová sezóna. Přeju nám v naší kapele zdraví, bez něj vše popsané výše není možno uskutečňovat. Udělali jsme si na našich nástrojích údržbu, stejně tak je třeba hýčkat svá těla a duše. Staňko, Juří, držte se, mějte se mnou trpělivost, mám vás rád!
Všem, kteří se objevují na našich hraních a dávají nám najevo, že k nim naše písničky dorazily, posílám svůj jarní úsměv. Díky!
Hž.
6.3.2011
Prozpívaná noc...
Jsme doma z Pardubic, kde probíhal První letní festival letošního roku. Od rána tam v sobotu porota poslouchala muzikanty, kteří se přihlásili do tradiční soutěže Porta a kteří se snažili se svými písňovými světy oslovit, zaujmout, postoupit dál. Zúčastnil jsem se toho také a poprvé v životě usedl na druhou stranu barikády. Posuzovat jak kdo hraje je pro mne nesmírně těžké, neboť sám hledám a mnohdy nenacházím. Snažil jsem se poté v semináři s kapelami spíše ptát, než kritizovat. Co chcete s muzikou dosáhnout, pro koho chcete hrát, co jste pro to ochotni udělat... Myslím, že čím dříve si tyto věci člověk (autor, kapela) ujasní, jeho cesta bude jasnější a rychlejší. Neboť určený cíl srovná priority. Děkuju za možnost účasti v porotování, obohatilo mne to o další úhel pohledu a také ukázalo staré vzpomínky na mé vlastní začátky. Byla to trošku služba muzice, ze které jsem vyšel a kterou mám rád. Už mi ale prosím neposílejte pozvání do posuzovacích komisí, nechci písničky hodnotit, chci je hrát.
Bylo hezké odehrát po celodenním maratónu poslechu kapel (a následné spoustě rádoby mouder a rad) hodinový blok žamboších energických písniček. Běželo mi hlavou, blbče, radíš a sám mineš mikrofon, nekomunikuješ s publikem, tempo plave. Co si asi kapely se kterými jsem mluvil pomyslely, když ten náš tříčlenný cirkus slyšely na vlastní uši. Nevím. Něco nám při hraní párkrát prásklo v aparátu tak silně, že se Juří ptal Staňky, jestli si všimla, kdo po nás střílí. Doufám, že to nebyla žádná z těch kapel, kterým jsem "radil..."
Po koncertě začal třicetisedmihodinový session v čele s nezdolným Víťou Troníčkem. Tato usměvavá zásobárna písní mne svým entuziasmem vždy nakazí. Inu nepopírám, opět jsem dal kytaře i hlasivkám co proto. Dvanáct kytar, sedm kontrabasů a pět cajonů. A bylo mě dobře. Přidali se dokonce i Staňka a Juří. Pokládal jsem Jurovi záludné otázky. Například, uvědomuješ si, že právě bubnuješ do bluegrassu? Jura se usmíval a jeho štětkový vlak na šroťák si to šinul krajinou společného jamu a zastavoval pouze na zastávkách mezi písněmi. Já chodil s kytarou i čurat. To nám to léto pěkně začíná...:-)
V našem e-shopu jsou kromě desek k objednání i žamboší trička. Můžete nám poslat vaši fotku v žambotriku z nějakého zajímavého místa, nebo v zajímavé pozici (ehm!). Rádi fotky na webu zveřejníme, abychom měli důkazy, kde všude jsme s vámi byli.
PS: Zahlédl jsem nějakou novinku v sekci texty...
Hž.
18.2.2011
Novinky novinečky...
Únor už se zimomřivě klepe ke svému konci a my vyhlížíme první kočičky, ohmatáváme prýty jív a pomalu zase začínáme věřit na jaro. Měli jsme několik zkoušek, střídavě na nich máme pocit geniality a naprosté tuposti. Ještě že máme před sebou tolik koncertů. Nechtěli bychom celý život jen cvičit. Chyby a kiksy před publikem jsou přeci tak sladké... Koncert ve Slavičíně s Jamesem Harriesem se s odstupem jeví příjemně. Byl to fajn večer.
Juří se vydal na sever země se svými bubenickými dílnam
